Neodbytnými vzpomínkami na „fascinující zjevení“ Pašijí (a dalších her z dílny Jana Kopeckého) poměřujeme možná mnozí bezděky dnešní inscenace, které se v uplynulé sezóně objevily ve značném počtu. Je ale třeba povědět, že z onoho ošemetného srovnávání vychází současné divadlo čestně. Dnešní návrat ke zdrojům české divadelnosti je totiž nesen podobnou vnitřní potřebou jako v 60. letech - potřebou říkat pravdu, potřebou ideálu a transcendence, potřebou duchovní opory v nadcházející době. Texty a inscenace, o nichž je řeč, mají hodně společného:  především neotřesitelný mravní kodex, vyjadřovaný průzračně čistým myšlením a líbezným jazykem, v němž i zkomoleniny nabývají nového významu, spojujíce nás důvěrněji s našimi předky.

Myslím si, že Grossmanovo Brko je hodně zvláštní „případ“, který si zaslouží víc, než jsme ochotni mu na první pohled věnovat, zevrubnější kritickou reflexi, zařazení do souvislostí, možná i souhrnnější úvahu o Grossmanově Zábradlí dnes. Chtěla jsem do té nevypsané „soutěže“ o „pokus o pochopení“ vstoupit jedním pohledem - pohledem na jeho herce. Teď ale vím, co Janu Grossmanovi dlužíme.

Je to přístup bezmála objektivizující - bez jediného slova se z tohoto přerývaného němého filmu o šesti zastaveních vynořují obrysy Crabbovy historie, nebo možná spíš toho, co v The Borougham napsat nesměl. Radok ozřejmuje celek detaily, a detaily mu dotvářejí celek: městečko si žilo, žije a bude žít po svém stůj co stůj, nikdo jim to narušovat nebude! A my s obavami, které se mění v nevoli, která přerůstá v hrůzu, přihlížíme té deklarované počestnosti.

Takových a podobných poznámek, detailů a popisů jednání by mohlo být na pomyslné „levé straně” textu - jehož „pravá strana” neprozrazuje kromě holých replik nic - jistě mnohem více. Možná i víc, než činí rozsah Carrierovy hry Terasa.