Eimuntas Nekrošius

VENKOVAN V PEVNOSTI UMĚNÍ

na základě otázek Karla Krále se v květnu 2002 ve Vilniusu ptala Janina Balsiene (přeložila Birute Chlupáčová)
poprvé vysíláno v ČT v roce 2013 (režie Zbyněk Mikulík, dramaturgie Ondřej Šrámek)


Vážený pane Nekrošiusi, je o vás známo, že nerad dáváte interview. Jste uzavřený i tehdy, když vaše inscenace jede do světa. Nerad prý cestujete do zahraničí, nerad se setkáváte s cizími lidmi, nejraději zůstáváte doma. Změnilo se na tom něco? A proč jste dnes přijal zrovna nás?
Čas od času je nutné si s někým popovídat. Zřídkakdy poskytuji rozhovory. Má profese je však taková, že občas poskytnout interview musím. Je to má povinnost. Tak proč bych neměl dát rozhovor Čechům.
Čechy jsou náš docela blízký soused. Už dřív jsme se velice zajímali o českou kulturu a sport, fandili jsme Čechům. Do Litvy se dostávaly i české umělecké časopisy. A vzpomínám na pana Svobodu. Byla to velká osobnost. Člověk, který ve scénografii našel vše na dvě stě let dopředu. Vůbec si myslím, že Česká republika sehrála velkou roli v kulturním i politickém životě Evropy. Pro nás byl český národ - řekl bych - „svobody zvon“, který i v politice i v umění udával tón. A konec konců Praha je nejhezčí město v Evropě. Tam se – na rozdíl od jiných hlavních měst - ani necítím jako cizinec.

Ve světě má litevská divadelní kultura velmi dobrý zvuk. Cítíte se být její součástí nebo máte naopak pocit, že jste se stal solitérem?
Pochopitelně jsem součástí této kultury. Jinak jsem samotář. Je to vrozený rys mé povahy, nezávisí to na mně, jsou to geny.

Narodil jste se na venkově, kde se hovoří nářečím, kterému není snadné rozumět. Mluvím o Žemaitiji, odlehlém kraji Litvy. Vy jste se však stal světoobčanem. Táhne vás to do krásných lesů rodné Šiluvy nebo už žijete městským životem?
Daří se mi nějak ladit život do dvou rovin, venkovské a městské. Já si myslím, že můj život ve městě je dočasný, je jako život na studentské koleji. Jakmile mám volný čas, tak ho trávím na venkově, kde mám matku, sestry, bratrance. Rodiště je rodiště. Pro mne je to velmi důležité. Tam je jiný názor na život, na morální hodnoty. Lidé z venkova jsou asi méně zkažení než lidé z města, jsou více schopni jeden druhého chápat, pomoci, vyslechnout. Jsou citlivější, protože život na venkově je daleko těžší než ve městě. Město nějak řadí city i lidi do jedné roviny.

Příroda a živly se objevují ve všech vašich inscenacích: dřevo, železo, voda i led… hlína. Jsou to materiály, pomocí kterých vytváříte metafory. Zdá se, že to, co používáte, nejen dobře znáte, ale bez některých elementů se na divadle ani nemůžete obejít. Proč?
Vše se to děje nějak přirozeně. Možná by bylo dobré, kdybych mohl použít celou Mendělejevovu tabulku. Nemíním to pochopitelně doslova, ale s nadsázkou. Jiní režiséři používají mnoho umělých materiálů. V mých inscenacích jsou hlavním faktorem oheň, voda, země, led. Jsou v nich jakýmisi svědky. Slouží vyjádření a zvýraznění citů ve hře. Když mám dojem, že ve hře musí být hodně ledu, tak ho tam hodně je… nebo země. Tyto elementy lidé znají. Jako pálí oheň, tak i led může svým chladem pálit. Hovořím o citech, o potvrzení citů.

Podle slov jedné české kritičky se přírodní živly ve vašem Othellovi přímo vtělily do ústřední dvojice. Zatímco je Desdemona jižní, jako oheň, Othello je severský, jako voda…
Na každou svou práci se snažím dívat „národně“. Možná proto je celý Othello víc litevský než italský nebo anglický. Mně se sever, severská příroda, líbí víc než jih. Jsou tam lidé se severskou povahou. Pochopitelně je tam život těžší než na jihu, ale pro mne je zajímavější. I lidé ze severu jsou zajímavější. Severní země jsou tajemné. Když musíte jít dlouho proti severnímu větru, tak to bolí. Pamatuji si, jak mě pálil obličej, když jsem chodil do školy.

Váš Macbeth i Banquo byli v kritikách nazývání humpoláckými sedláky. Jako válečné trofeje si přinášejí stromy i s kořeny… a na scéně je slyšet štěbetání hus. Opět to je vesnice, nic aristokratického.
V Shakespearově divadelní hře je mnohé popsáno velmi přesně, to znamená, že tam jsou i ty husy, jen si toho režiséři většinou nevšimli. Nic nového jsem tedy nevymyslel, jen jsem možná pozorněji četl… Pokud jde o ty stromky: co bychom na scénu mohli dát jako trofej – nábytek, nebo nějaké dárky? Dlouho jsem o té scéně přemýšlel. Pak mě napadlo, že by to mohly být stromy i s kořeny, aby je mohli zasadit. Stromek je teplá věc, je živý.

A co pro vás znamená pojem šlechta, aristokracie?
Moc té šlechtě nevěřím. Myslím si, že je to spíše touha člověka být šlechticem. Je to vůbec nutné? Když člověku něco chybí, tak si vymyslí šlechtické tituly. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Pro mne to není aktuální. Aristokracie je pojem, který bych přirovnal ke slovu intelekt. Jedni se aristokraty stanou v průběhu života, taková aristokracie není přirozená, jiní ji narozením získávají geneticky. To se nedá naučit či získat, s tím se člověk musí narodit. Například i na vesnici jsou lidé, kteří nemají nějaké zvláštní vzdělání, avšak ihned pochopíte, že mají obrovskou dávku intelektu, že jsou velmi moudří. Tak je to i s aristokracií.

Vaše venkovanství se projevuje nejen na divadle. Chodíte ještě lovit?
Ano, letos hodně. Chodím teď na lov ptáků, na kachny, jarní ptáky. Lov je moc příjemný. Zase pojedu, až budu moci.

Co vám dává lov? Klid, uspokojení?
Emoce. Tam jsou úplně jiné vztahy mezi lidmi. Zvlášť když po práci v divadle jedu do provincie za svou mysliveckou partou. V první řadě je tam příroda, takovou ani nikde jinde neuvidíte. Pochopitelně se dá říci, že je to kruté, ale tak už je svět stvořen. Koneckonců lov je něco jako sport.

Asi jako adrenalinový sport…
Pochopitelně jsou to velmi hluboké emoce, obrovské emoce, které nikdo nepocítí, když sedí v divadle nebo se dívá na film. V tomhle je hodně přirozeného - už samotný lov zvěře…

Proč jste se vlastně stal divadelníkem?
Náhodou. Nikdy jsem si nemyslel, že se budu zabývat uměním. Ve škole jsem měl větší sklon k matematice, fyzice, chemii a tímto směrem jsem se chtěl i vzdělávat. Ale z litevštiny jsem dostal u zkoušek čtyřku a se čtyřkou jsem se na takovou školu dostat nemohl. Pak jsem náhodou potkal sestru. Ta mi řekla, že na konzervatoři ještě dodatečně přijímají – asi jim chybí adepti na herectví – a ať to zkusím. A tak jsem nějak v tom divadelním světě zůstal. Dokonce jsem se několik měsíců styděl říci svým přátelům, co studuji. Nečekané to bylo i pro mne samotného.

Dřív než divadlo vás prý zajímal film. Chtěl jste být někdy filmovým režisérem?
Nikdy jsem o tom nesnil. I když jsem ty možnosti měl. V Moskvě, po třetím ročníku divadelní režie, mi nabízeli studium na vysoké škole filmového umění u režiséra Talankina. Ani nevím, proč jsem tam nešel. Možná jsem se lekl. Měl jsem, a mám i nyní, nabídky režírovat film, ale netáhne mě to.

K divadlu jste se dostal přes krátký pokus o studium herectví. Proč jste opustil tuhle dráhu?
Když jsem se dostal na hereckou školu, tak se mi zdálo, že samotný systém výuky herců je velmi ponižující. Hned v prvních dnech musel člověk, který přišel z ulice, nebo přijel z province, vydávat nějaké zvuky, plazit se po zemi… Mne to moc ponižovalo. Nemohl jsem překonat sám sebe, mňoukat jako kočka, cvrlikat jako pták. Nemohl jsem, ani dnes nemohu, tyto věci předvádět. Byl jsem k tomu ale nucen. Pochopil jsem, že tohle je mi nemilé, ale dobře se mi dařilo vymýšlet různá schémata, kombinace, kompozice, struktury, a tak jsem na doporučení pedagogů odjel studovat režii.

Přesto jste si zahrál, a to právě ve filmu. Netoužil jste pak po návratu k herectví?
Ne, nikdy. Na to filmování mne velmi dlouho přemlouvali. Že prý jsem velmi podobný nějakému letci, a proto mě potřebují do filmové posádky. Nakonec jsem souhlasil, ale jen z úcty k režisérovi. Poctivě jsem tu filmovou roli odsloužil, ale nikdy jsem nesnil o tom být hercem.

Ani svým hercům jejich role nepředehráváte?
Ne, svým hercům nic nepředvádím. Jen jim popisuji, jak si to představuji. Já se scény bojím. Když je mnoho lidí, nedělá mi to dobře. Vždy obdivuji herce, že může vystoupit před osmi sty, tisíci diváky, a něco jim říkat. Já bych strachy zakopl, spadl, omdlel.

Ti, kteří viděli vaši inscenaci Čechovových Tří sester, si mohou myslet, že velmi dobře rozumíte vojenskému prostředí. Sloužil jste v armádě?
Ještě za sovětských časů jsem sloužil ve velmi nepříjemné armádě, ve složkách vnitra[1]). Víte, co to znamená? Viděl jsem mnoho krutosti, surovosti. Jsou to hrozné oddíly. Tam jsem se dostal po ukončení studia na vysoké škole. Ani jsem snad neměl. Už jsem byl starý, bylo mi sedmadvacet, jen pár měsíců mi zbývalo do konce občanské vojenské povinnosti.

Bylo to moc těžké?
Bylo, velice. Pokládám to za ztracený čas. Když se na tu dobu dívám, tak to rozhodně není romantický pohled, ale nelituju.

Jestliže jsou muži ve vašich inscenacích spíše po vojensku neohrabaní, přízemní, ženy se naopak představují jako bytosti magické a na první pohled veselé. Tři sestry – stejně tak ale třeba tři mladé a sexy čarodějnice v Macbethovi – stále tančí, zpívají…
Vždycky, když jsem měl možnost vidět Tři sestry, jsem byl překvapen, protože Irinu, Olgu či Mášu hrály herečky starší o deset, patnáct let, než jak to Čechov napsal. Dle Čechova jsou sestry ještě mladé. Mládí je překrásné, a pokud to mládí nemá jiskru nebo záření, tak prožívá jen muka. S podezřením sleduji inscenace, kde jsou ty ženy představovány vážněji a nadneseně. Vypadá to hodně neživě. Proto záměrně svým herečkám říkám:  Proč byste neměly vyvádět, vždyť jste mladé a v mládí se často dělá i spousta hloupostí, říká mnoho nezodpovědných slov. Mládí přináší i nezodpovědné činy. My jsme si vybrali tuto variantu a hercům se potom příjemně hrálo.

Co pro vás znamenají ženy?
Mnoho. Já mam zdravý pohled na ženy, mužský pohled. V první řadě jsou ženy matky, i já mám své děti, svou manželku. Na ženách drží celý svět, překonávají největší těžkosti. Ženy jsou velice silné. My jsme mnohem slabší.

Jak se díváte na ženy herečky?
Stejně hezky. Herečka je pro ženu pěkná profese. Muž herec, to nějak ani nezní. Někteří muži se dokonce stydí říct, že jsou herci. Ale ženě moc sluší být herečkou, tanečnicí…

Doma jste v Litvě, v zemi, která ušla dlouhou složitou historickou cestu, kde lidé mají stará indoevropská jména. Režii jste ale studoval v Rusku. Proč?
Protože v Litvě taková škola nebyla. Zbyla mi jediná cesta: studovat v Moskvě. Vůbec toho nelituji. Studoval jsem tam pět let. Prožil jsem v Moskvě nejhezčí léta mládí. A vůbec: ruská kultura je zajímavá a já ji mám rád, znám ji docela dobře. I má žena je Ruska. Mám na ty časy hezké vzpomínky. A často se s přáteli z Moskvy stýkám. Rusové jsou dobří. Slované jsou vůbec dobří lidé.

Dnes spolupracujete s italskou agenturou. Necítíte se být trochu emigrantem?
Ani ne. Spolupracuji i s jinými státy, s Japonskem, s Německem, s Francií… a nikdy jsem se necítil emigrantem, ani se tak cítit nebudu.

Pro jakého diváka připravujete své inscenace? Spíš pro Litevce nebo pro publikum z ciziny?
Když začínám, tak o tom nepřemýšlím. Když už se práce chylí ke konci, musím začít přemýšlet o kategorii lidí, diváků, kteří se budou na to představení dívat. Takže jsem někdy přinucen se přizpůsobit. Italové by například nevydrželi tři hodiny sedět na představení. Pro ně musí být představení kratší. My seveřané máme víc trpělivosti, víc nasloucháme a víc všechno probíráme do hloubky. Tak země a její divák vnášejí určitou korekturu do mé práce.

Jednu z cen, asi nejprestižnější, jste dostal v italské Taormině, a to za tzv. „nové divadelní reality“. Takové vyznamenání má málokdo: kolegou je vám například Christoph Marthaler. Co to pro vás znamená?
Pro mě to vyznamenání není nějak zvlášť cenné. Mám jiné, které pro mne má větší význam. Ponechám si to ale jako tajemství. Je poněkud skromnější, ale mně milejší.
Na všechny ty divadelní ceny se dívám rezervovaně. Je kolem nich hodně rámusu, nejsou to však žádná akademická vyznamenání. Vidím v tom i banalitu. To se musí brát s humorem.

Narodil jste se v Sovětském Svazu. Se svými inscenacemi dnes cestujete po celém světě. Je to rozdíl?
Pokud to mám říct poctivě, tak se dříve pracovalo příjemněji. Byl odboj, riziko spojené se zvýšením adrenalinu. Za dobu Sovětského svazu byla možná vytvořena nejhezčí díla moje i mých kolegů. Když mluvím s lidmi z jiných odvětví umění, se spisovateli, hudebními skladateli…, tak říkají, že nejhezčí díla byla udělána dřív. Všechny ty současné průvany tak zamotaly náš život, že ani my, ani umění nenacházíme své místo. Zmítá se to mezi uměním a obchodem. Každý se snaží vydělat, zapomíná na základní pravidla. Dříve se daleko víc hledělo na nitro postavy, na její duši. Jenže se objevil jakýsi moderní, povrchní pohled: vše se obrací v humor, v krátkodobý efekt. Ještě uplyne hodně času, než se vše uklidní a umění zase získá důležité postavení ve společnosti. Moc nevím, zda jsme v současnosti vůbec potřební. Asi ne.  Lidi teď víc inklinují k penězům, k bohatství.

Ale to, že se hrneme na vaše představení a vydržíme tam sedět i pět hodin znamená, že vás potřebujeme. Neřekla bych, že se všichni ženou jen za bohatstvím.
Nevím. Možná to začalo až teď, v posledních letech. Ale po obnovení nezávislosti, tak šest, sedm roků bylo divadlo zcela zbytečné. Tak jsme hráli v zahraničí - tam jsme byli potřebnější.

Možná, že ti, kteří o vás stáli, přijít nemohli, naopak chodili ti, kteří se jen chtěli chlubit tím, že viděli Nekrošiusovo představení.
Možná. Myslím si ale, že o mne ani tak nejde. I teď, po deseti letech, jsou lidi zmatení. Ještě není klid. Zmatek je cítit všude, v umění i v běžném životě. Ještě nás pronásleduje jakýsi strach z budoucnosti.

Myslíte si, že se změnili i ti, kteří umění vytvářejí? Zdá se vám, že se přizpůsobili?
Většina lidí se přizpůsobila. Já se jen divím, že se tak rychle tolik lidí mohlo přeorientovat. Pochopitelně jsou lidé, kteří se nepřizpůsobili. Někteří z nich dokonce sami tragicky ukončili svůj život. To přizpůsobení se asi nedá odsuzovat. Umělci museli přežít, a to za jakoukoliv cenu. Taky mají rodiny, děti, které musí uživit. Nevidím na tom nic odsouzeníhodného. Například herec pracuje na pěti, šesti místech. Vytvořit něco hodnotného pochopitelně nestihne. Musí přežít. Úřadům nevysvětlíte, že jste umělec a nemáte čím zaplatit byt. To jsou kruté zákony. Je vlastně dobré, že se lidi rychle zorientovali a přizpůsobili.

Dnes už neexistuje ostrá hranice mezi uměním a komercí. Svého času jste se ale vzdal komerčního úspěchu. Stalo se to tehdy, když vaši inscenaci Krále Leara chtěl „koupit“ New York. Vy jste své představení, se kterým jste asi nebyl moc spokojen, na tu lákavou cestu nepustil. Udělal byste to i dnes?
Kdyby se dnes ta situace opakovala, rozhodl bych stejně. I když jsem byl tehdy velice kritizován za tento postoj, dokonce i svými kolegy. Moc jsem o tom tehdy nepřemýšlel, racionálně jsem neuvažoval, všechno se stalo nějak intuitivně. Takže správně.

Jednou z obchodně výhodných forem je muzikál. I vy jste jeden muzikál režíroval, byla to Láska a smrt ve Veroně. Proč jste se rozhodl pro tento žánr?
To už je velmi dávno. Bylo zajímavé zkusit něco nového. Tak jsem to zkusil, a docela se to podařilo. Podruhé bych to ale asi nedělal. Ta práce je zajímavá, ale velmi těžká. Je zajímavé pracovat s orchestrem, se zpěváky… Teď se pokouším o opery. Dvě připravuji. Bude to Verdiho Macbeth ve Florencii a v Lisabonu Čajkovského Čarodějka. Z hudebního hlediska jsou to moc hezké opery. Jak se inscenace podaří, nevím.

V onom muzikálu vystupovaly i hvězdy litevské pop-music. Populárního litevského rockového zpěváka Andriuse Mamontovase jste později obsadil do titulní role svého Hamleta, který už neměl s muzikálem nic společného. Chodilo pak na představení v Litvě víc diváků než obvykle?
Možná v Litvě kvůli tomu větší zájem diváků i byl, ale v zahraničí Andrius jako zpěvák známý není. Je přijímán jako herec a nemá žádné výhody. Já si myslím, že jsem v tu chvíli, kdy jsem připravoval Hamleta, nikoho lepšího, zajímavějšího, najít nemohl. Protože Andrius je velká osobnost. Takže rozhodujícím byla právě jeho osobnost, a ne to, že je zpěvák.

I zmíněný muzikál zapadá – alespoň svým odkazem na Romea a Julii - do vaší dramaturgie. Řadu let režírujete hlavně dva klasiky: Shakespeara a Čechova. Proč?
Možná je to náhoda, shoda okolností. Začal jsem režírovat Shakespearova Hamleta, poté nečekaně Macbetha, dál Othella… nebyl to nějaký zvláštní záměr. Čechov je zase autor, s jehož díly se pracuje příjemně. Je to materiál, který zvláště pro herce představuje obrovské duševní prostranství, kde se mohou projevovat tak, jako nikde jinde. Autor k tomu poskytuje vhodné emocionální prostředí, a proto je příjemné pracovat s jeho díly i dívat se na ně. Je velmi lidský. Teď se ale brzy vrátíme k Shakespearovi.

Jako člověk se cítíte šťastnější teď nebo jste byl šťastnější dříve?
Dřív, protože jsem byl mladý a tudíž šťastný. Mladý člověk toho příliš nepotřebuje, má mládí, a tím má všechno. Vždycky se dívám na minulost s nostalgií. Každý vzpomíná na svou minulost s nostalgií. Vzpomínám na to, co bylo v těch časech – i když těžkých a krutých – hezké a příjemné.

Sledujete změny ve světě?
Ano. Mám rád politiku a sleduji vše. Sám se jí ale neúčastním. Ani dřív, ani teď. Nebyl jsem v žádné straně, ani v Komsomolu. Líbí se mi ale sledovat, co se v současné době ve světě děje.

Jaký je váš názor na globalizaci?
Je to jakási standardizace. Projevuje se i v umění - střední evropská úroveň. Všude je to znát: na výtvarném umění, v hudbě… i ve vlastním divadle cítím, že standardizace nic dobrého nepřináší. Špatného asi taky ne. Je to stejné, jako s touhle halou. Je už po opravě, po euro-opravě. Vše je ve standardu. Proč například nemohli nechat dřevěná okna, která byla hezká. Co na tom, že propouštěla zvuk. Říkám to jako příklad. My dnes ničíme všechno, co bylo staré. Používá se jen to, co bylo vyrobeno teď, co je pohodlné. Já jsem proti.

Přibližujeme se k Evropské unii, co si o tom myslíte?
No co, budeme mít ještě jeden Sovětský svaz.

Možná ne tak krutý?
To nikdo neví. Možná bude krutý finančně. Nikdo neví, jak to všechno bude. Už samotné slovo svaz mne děsí. Jeden Svaz, nebo chcete-li Unii, jsme už měli. A teď se zase chceme „objímat“ jako dříve, když bylo patnáct sovětských republik.

Jak se nyní díváte na Litvu, zvláště na litevské divadlo?
Lidi, hlavně mládež, si začali vážit práce. Konec konců i vzdělání je už jiné než před dvaceti lety. Vzdělání bývalo spíš obecné. Možná, že mladí lidé už cítí i větší odpovědnost sami k sobě než my. My jsme žádnou odpovědnost necítili.

Možná cítí konkurenci?
Možná. Naši generaci zkazili, ale mládež, zdá se mi, je dobrá. A současné litevské divadlo je silné. Tak jak bylo silné dřív, je silné i nyní. Má mnoho talentovaných herců, výtvarníků, režisérů. Je mi jen velice líto, že u nás chátrá filmové umění. Asi je taková kulturní politika. Některým druhům umění je poskytována velká finanční podpora, a jiným - jako například filmu – velmi malá. Naše staré litevské filmy nebyly špatné. Dnes se žádné netočí… Byl jsem na jednom shromáždění lidí z evropských divadel, kde se říkalo, že ze sta procent na umění dává Evropská unie 94% hudbě, 4% divadlu a jen 2% ostatním odvětvím umění. Je to smutné. Když to tam slyšeli Češi, tak z toho zdřevěněli.

A co dál?
Dál nic. Tahle situace je dočasná. Vítr se uklidní a všechno bude zase v pořádku.

Ve vašich inscenacích se často objevuje jakási předurčenost. Hamlet žije ve stínu svého stále přítomného, i když mrtvého otce, a co vykonat má, to vykonat musí. Macbethovi je předem dáno, jak dopadne. Věříte na osud?
Ano, a moc. Osobně jsem mnohokrát pocítil, že osud existuje. Možná do svého života můžeme vnést malou korekci. Jinak je ale předurčen. A pokud je osud nepříznivý, tak se moc měnit ani nedá.

To znamená, že máme osudu podlehnout?
Možná jen nesmíme porušovat určitá životní pravidla. Pak se osud tolik nezamotá. Nevím, myslím si, že osud nelze ignorovat.

Co je pro vás takovým životním pravidlem?
Je mnoho životních pravidel, těžko ale lze vyjmenovat nějaká tak přísná, jako jsou přísná pravidla v přírodě, kde po zimě vždy přichází jaro, pak léto. Stejně přesné jsou pohyby planet… I člověk by ale měl mít taková pravidla a měl by se jimi řídit, dodržovat je, častěji se dívat nahoru nebo do nekonečna, nebo do dálky, nebo na horizont a něco vidět i slyšet, vnímat. Já se tím řídím i ve svých představeních. Možná něco dělám nesprávně, ale nikdy nikoho do ničeho nenutím. Je to ruka osudu, takový je můj subjektivní názor, nevnucuji ho. Lépe neumím odpovědět.

V rozhovoru, uveřejněném k premiéře Hamleta, jste řekl, že na té hře je pro vás největší záhadou, jak může otec tak ublížit svému dítěti, poslat ho na smrt. Myslíte si, že v životě může taková situace vzniknout?
Může. Nechápu ale, jak to Shakespeare mohl tak napsat, jak mohl tak vidět do nitra lidí. Byl to literární nadčlověk nebo je to dáno literární kompozicí… Jak může otec tolik toužit po pomstě a žádat ji od syna? Na tohle téma si můžeme povídat hodně dlouho, ale stejně si vše nevysvětlíme. Pro mě to srozumitelné není. Tak to necháme, jak to je. Shakespeare kladl mnoho těžkých otázek. Já asi nemám dost rozumu, abych na některé uměl odpovědět.

BIBLIOGRAFIE: EIMUNTAS NEKROŠIUS VE SVĚTĚ A DIVADLE

Pripadám si ako človek z minulého storočia. Rozhovor Nadeždy Lindovskej s Eimuntasom Nekrošiusom. In SAD, roč.7, č.5, 1996, s.126-131 - Rozhovor s režisérem Eimuntasem Nekrošiusem, o životě na vesnici, studiu a práci.

o Nekrošiusových inscenacích:
Čechov, Anton Pavlovič: Strýček Váňa, Divadlo mladých diváků, Vilnius, 1990. = Ivanov, Vladislav - Ivanovová, Marija. Někrošjusův Strýček Váňa (přeložila Alena Morávková). In SAD, roč.1, č.4, 1990, s.32-35 – Recenze inscenace. O režijním stylu.

Puškin, Alexej Sergejevič: Mozart a Salieri, Don Juan a Černá smrt, LIFE, Vilnius, 1994 = Reslová, Marie. V Toruni vál vítr od východu. In SAD, roč.5, č.4, 1994, s.196-201 - Souborná recenze produkcí představených na festivalu Kontakt 1994 v polské Toruni. Též o Nekrošiusově inscenaci, která zde získala první cenu.

Čechov, Anton Pavlovič: Tři sestry, LIFE, Vilnius, 1995 = Lukeš, Milan. Slovo o festivalu - Toruň 95. In SAD, roč.6, č.4, 1995, s.134-147 - Souborná recenze produkcí představených na festivalu Kontakt 1995 v polské Toruni. Též o inscenaci, za kterou zde získal Nekrošius cenu za nejlepší režii. / Král, Karel. Kýč a umění. Obrázky z výstavy. In SAD, roč.7, č.1, 1996, s.28-43 – O kýči, respektive o odlišných podobách emocí vyvolávaných současným divadlem. Recenze produkcí – včetně Tří sester - představených na divadelních festivalech, zejména na festivalu Divadelná Nitra 1995.

Antenelis, Lestutis – Geda, Sigitas: Láska a smrt ve Veroně, LIFE, Vilnius, 1996 = Reslová, Marie. Univerzální téma, konkrétní nezdary. Toruňský festival Kontakt `96. In SAD, roč.7, č.5, 1996, s.116-125 - Souhrnná recenze 6.ročníku festivalu Kontakt `96. Též krátký kritický rozbor zmíněné inscenace.

Shakespeare, William: Hamlet, LIFE, Vilnius, 1997 = Lukeš, Milan. Bob Wilson a ti druzí. In SAD, roč.8, č.2, 1997, s.134-140 - O evropské ceně za divadlo Premio Europa (v pátém ročníku ji získal Bob Wilson), udělované institucí Taormina Arte, a dalších zde udělovaných cenách. Též o v Taormině představených pasážích z chystaného Nekrošiusova Hamleta. / Král, Karel. Oheň a led. Nekrohamlet. In SAD, roč.8, č.5, 1997, s.101-106 – Podrobná recenze. O specifické úpravě hry a o odklonu od "hamletovských" konvencí. / Lukeš, Milan. Všechno je v textu. In SAD, roč.9, č.1, 1998, s.38-43 – O vztahu dramatu a inscenace. Podrobné recenze tří zahraničních inscenací, které hostovaly v Praze a Plzni. Nekrošiusův Hamleta pojednán souvislosti s tím, jak se nakládá se Shakespearem na východ od nás.  / Jobertová, Daniela. Carrefour 1998: soumrak čistého divadla. In SAD, roč.9, č.5, 1998, s.108-117 – Souborná recenze produkcí představených na festivalu Carrefour 1998 v kanadském Québecu. Též reflexe zmíněné inscenace.

Shakespeare, William: Macbeth, Meno Fortas, Vilnius, 1999 = Lukeš, Milan. Specialisté. In SAD, roč.10, č.5, 1999, s.130-142 – Udělováním Evropských cen za divadlo (Taormina, 1999) inspirovaná studie. O dominanci divadelních režisérů ve dvacátém století vzhledem ke století minulému, kdy v divadelním životě dominovali herci. V rámci článku i podrobná recenze Nekrošiusova Macbetha. / Dmitrevskaja, Marina. Ptačí trh Baltického domu (přeložila Vilemína Pecharová). In SAD, roč.11, č.3, 2000, s.106-113 - Referát o festivalu Baltický dům v Petrohradě. V rámci článku i podrobná recenze Nekrošiusova Macbetha. / Schreuder, Alexander. Macbeth žije (přeložila Eva Martínková). In SAD, roč.12, č.5, 2001, s.54-58 - Recenze. Srovnání inscenací Macbetha: litevské (Nekrošius) a belgické (Mafalaani). 

Shakespeare, William: Othello, Meno Fortas, Vilnius, 2000 = Patková, Kamila. Moskevské vavříny. In SAD, roč.12, č.4, 2001, s.67-72 – Recenze některých inscenací z programu moskevského festivalu Divadelní olympiáda, též Nekrošiusova Othella.

Čechov, Anton Pavlovič: Višňový sad, Meno Fortas, Vilnius (Litva) a Nadace K.S. Stanislavského – Moskva (Rusko), 2003 = Dmitrevskaja, Marina. Pokus zažehnout oheň. In SAD, roč.15, č.2, 2004, s.120-127 / Gubajdullina, Jelena. Přízraky a čarodějnice. In SAD, roč.15, č.2, 2004, s.127-133.

Verdi, Giuseppe: Macbeth, Bolšoj Těatr – Moskva, Teatro del Maggio Comunale Musicale Fiorentino – Florencie a Teatro Massimo – Palermo, 2003 = Gubajdullina, Jelena. Přízraky a čarodějnice. In SAD, roč.15, č.2, 2004, s.127-133.

Donelajtis, Kristjonas: Radosti jara – Žeň podzimu, Meno Fortas, Vilnius, 2003. Dmitrevskaja, Marina. Pokus zažehnout oheň. In SAD, roč.15, č.2, 2004, s.120-127.

Goethe, Johann Wolfgang: Faust, Meno Fortas, Litva, 2006. Erml Jiří. Reportáž o malých i velkých kontrastech. In SAD, roč.18, č.5, 2007, s.27-36.

o produkcích, na kterých Nekrošius spolupracoval:
Čechov, Anton Pavlovič: Platonov, adapatce a režie Éric Lacascade, umělecká spolupráce Eimuntas Nekrošius, CDN de Normandie-Comédie de Caen a Festival d´Avignon, 2002 = Černá, Martina. O fluorescentní povaze lidského bytí, In SAD, roč.13, č.5-6, 2002, s.131-133 -  Recenze některých inscenací z programu festivalu v Avignonu, též Lacascadeho Platonov.