Mám rád tenkou hranici někde mezi

Ptát se na tvou cestu k loutkovému divadlu je asi zbytečné. Proč jsi ale nešel divadlo studovat?
Vyrůstal jsem v divadle a obklopený divadelníky. A v určitou chvíli na mě přišla taková ta pubertální vzdorovitost. Přestal jsem chodit na premiéry a vlastně vůbec do divadla a nechtěl jsem mít nic společného s divadlem, už vůbec ne s tím loutkovým, kterému se věnovala celá rodina. V té době jsem zároveň viděl v televizi Ďáblovu past od Františka Vláčila a úplně mě to uhranulo. V létě jsem pak šel na brigádu na stavbu místního bizarního Aquacentra Babylon, kde jsem dva měsíce makal na bourání původní fabriky a natírání nových hal a vydělal si na videorekordér Toshiba, který jsem si s velkou slávou koupil za vlastní peníze. Začal jsem nahrávat a na- koukávat různé artové filmy a tím jsem se nevědomky nasměřoval k tomu, že půjdu zkoušet filmovou vědu nebo FAMU. Nakonec jsem začal studovat v Olomouci bohemistiku, literaturu a filologii v kombinaci s uměnovědou se specializací na film a částečně i divadelní a literární vědu. Po roce studia jsem ještě zkusil scenáristiku na FAMU, kde jsem se dostal dokonce do nějakého závěrečného kola, ale řekli mi, že takhle mladé posluchače spíše neupřednostňují – takové něžné „ne“ -, ale ať to určitě zkusím za rok. Jenže to už jsem byl pomalu v polovině studia v Olomouci, kde se navíc tehdy objevila moje současná manželka... Takže jsem ty svoje plány změnil a dostudoval filmovku a bohemistiku.
Ovšem během studia jsem se zase vrátil k divadlu. Roli v tom hrálo hodně věcí, ale jeden z velkých impulsů byl, že jsem na pokoji bydlel s Tomášem Suchánkem, což je současný ředitel Činoherního klubu a předtím dlouholetý manažer Divadla Petra Bezruče. Díky němu jsem jezdil do Ostravy, na premiéry k Bezručům a na Ost-ra-var. A najednou jsem se k divadlu vracel oklikou přes činohru. Do toho jsem jako ročníkovou práci natáčel dokument o vzniku inscenace, kterou v Naivním divadle tehdy dělal Tomáš Dvořák. Takže jsem se do toho začal pomalu „namáčet“ a nakonec mě ředitel Naivního divadla Stanislav Doubrava oslovil, jestli nechci po škole zkusit nastoupit k nim. Měl jsem půlrok na rozmyšlenou a nesměl jsem to říkat rodičům. Protože ti byli asi celkem rádi, že mířím pryč od divadla a rozmlouvali by mi to. Takže jsem se do loutkového divadla, v němž jsem díky rodině vyrůstal, vrátil – jak říkám, „oknem“.

Hned ses stal dramaturgem?
Začal jsem jako lektor dramaturgie a postupně. Ale já se učím doteď. Nemám to vystudované, a kdybych měl něco teoreticky rozebírat, tak se asi všichni dost nasmějou. A každé nové zkoušení je pro mě pořád posun někam dál.

Tehdy jsi začal pro divadlo i psát?
Standa Doubrava, už když mě do divadla lákal, četl nějaké mé povídky a literární pokusy. Pak jsem asi tak po dvou letech svého působení v Naivním napsal cosi velmi juvenilního pro liberecké kmenové režisérky Markétu Sýkorovou a Míšu Homolovou. Za ten text, tedy Písmenkovou polívku, jsem dostal i nějakou festivalovou cenu a na to konto mě oslovil Tomáš Dvořák, jestli bych pro něj nedramatizoval pohádku O bílé lani od Jamese Thurbera. Připravovali jsme ji pro plzeňskou Alfu v dramaturgii Pavla Vašíčka, na kterého strašně rád vzpomínám, a to byl první můj scénář určený mimo domácí scénu. Tím se to mé psaní „nakoplo“.