DĚKUJEME
Uhlár režíruje v Národním, pomyslela jsem si vesele, když jsem v Theater an der Wien sledovala Peymannovu inscenaci dvanácté hry Petera Handkeho Die Stunde da wir nichts voneinander wussten (Hodina, kdy jsme o sobě nic nevěděli), kterou intendant rakouského národního divadla nastudoval se svým souborem pro divadelně-hudební festival Wiener Festwochen. Hru předcházela pověst tvarové a filozofické náročnosti, umělecké nekonvenčnosti až skandálu – spolu se skepsí o „mimofestivalové“ životnosti kusu, který se Burgtheater chystá zařadit do běžného repertoáru příští sezóny. Prostě – exkluzivní, prodělečný, čestný divadelní experiment. Dramaturg Hermann Bell v bulletinu k festivalu píše, že „Celý text je vlastně jedna poetická, magická scénická poznámka, která je na jedné straně velice precizní, ale zároveň se musí číst jako báseň. /.../ Divadelníci a diváci tu stojí před něčím zcela novým, pro co nenacházíme přirovnání... Když, tak snad jedině s hudebním partem: Začíná hrát jeden nástroj, potom nastupují ostatní, a najednou hraje celý orchestr, vznikají zvukové obrazy, a vzápětí všechno odezní. Divadelní komorní orchestr, kde každý hráč je sólistou. Pro herce je to v každém ohledu zcela enormní úloha: Smysl, celkový obraz toho, co ztělesňuje, se skládá až v divákově hlavě. Celý život, různé doby, celý svět je tu zachycen na ploše dvou hodin. “
To, co dramaturg inscenace považuje za „nové“ a „enormní“, už u nás v teorii a praxi zavedl a zvládl Peter Scherhaufer a po něm v manifestačnější, vyhraněnější formě zmíněný slovenský dekompozitor. Handkeho hra, jak napovídá Beilova charakteristika, má spoustu styčných bodů se stokařskými projekty. Sousedé nám „vymodelovali“ to, co se u nás z nejrůznějších důvodů jen tak nepodaří: Přesadit uhlárovský opus, žijící a dýchající v sklepích a zaplivaných kulturácích, do velkého divadelního prostoru se špičkovými technickými možnostmi. Všechno jaksi vyrostlo a zvýznamnělo, zkrásnělo a zmytičtělo – a tím obdrželo novou významovou perspektivu. Uhlár čerpá sílu z šoku, nahoty a exprese, Peymann z jemné souhry marginálních názvuků či pocitů, jeho „skládačka“ má husté vrstvy pojítek a souvislostí. Můžeme ji stavět na principu mechanickém a sledovat jen druhy scénického pohybu: objevíme úprk, courání i potácení, jízdu na kole, na skatu, kolečkových bruslích; jogging, běh s nosítky, rádiově řízené autíčko i létajícího draka. Můžeme to zkusit s klíčem etickým a přečteme příběh o cizotě a vražedné lhostejnosti člověka – chodce, či s klíčem sociologickým (defilé všech vrstev rakouské – i v širším smyslu západoevropské – společnosti), pohádkovým (vodní panna), mytickým (antické, biblické postavy). Nechybí ani divadelnická sebereflexe (jevištěm přechází režisér s textem, kostymérka s krejčovskou pannou a scénograf s přesným modelem scény) a hlavně množství anekdotických point. Ve hře skutečně nepadne jediné slovo a scéna je při vší monumentalitě jen ušlechtile zbudovaným prázdným prostorem, takže vtipná překvapení jsou dosahována výhradně hereckou akcí a ještě více souvislostmi, „sousedstvím“, do něhož se dostávají: Podivná fantasticko-horrorová postava – muž vyjící zvířecím hlasem – je lhostejně míjena spěchající skupinou vypulírovaných letců a stevardek. Chodci se většinou ani vzájemně neregistrují, zahloubáni do svých problémů; ojediněle však reagují překvapivě (muž bije vystrašenou mořskou pannu taškou plnou plínek). Jako jediný prožívá kontinuitu času a místa obecní blázen, který se vrací na scénu a svým nechápavým opičením uvádí činnost kolemjdoucích do až existenciálních souvztažností (silná je scéna, ve které bravurně opakuje stavy člověka, zasaženého srdečním záchvatem).
Postavy své výstupy předvádějí většinou za rychlé chůze, na scéně se nezdržují, nerozvádějí dramatickou situaci. Obrovské dlážděné náměstí, které se jako klubko rozvíjí do hlediště, aby se příkrou zatáčkou navrátilo pod scénu, zůstává často prázdné, napospas zvukům, měnícímu se světlu a předmětům, které ho postupně pokrývají jako stopy zaniklých dějů. Peymann přesně dávkuje tyto okamžiky spočinutí, dává jimi pocítit nadčasovost prostoru, trvalost civilizace, běh dějin. Neboť o to jde asi především: bez patosu a vztyčeného prstu, bez historických přehledů a vyčerpávajících výkladů, čirými prostředky divadla načrtnout příběh (západo)evropské civilizace, poodkrýt její podvědomí, v kterém pulsují milióny situací, odeznělých zdánlivě beze stopy. Die Stunde... je dekompozice s kvalitami velkého klasického dramatu. Hlavně proto úvodní paralela s Uhlárem zatím přece jen příliš nesedí....
Peter Handke: Hodina, kdy jsme o sobě nic nevěděli (Die Stunde da wir nichts voneinander wussten), režie Claus Peymann, scéna Karl-Ernst Herrmann, kostýmy Tobias Hoheisel, Wiener Festwochen – Burgtheater, premiéra 9. 5. 1992.
vyšlo v SADu 6/1992
