DĚKUJEME
Thomas Bernhard patřil k autorům, kteří nemilosrdně pranýřovali rakouskou neschopnost vyrovnat se s vlastní válečnou historií státu, bojujícího po boku Hitlera. Poválečné Rakousko (a Německo) viděl jako zvrácenou společnost prolezlou nacistickými ideály včetně zarputilé xenofobie. Dostatečné množství podnětů nacházel ostatně v každodenním politickém životě – připomeňme jen aféru kolem bývalého rakouského prezidenta Kurta Waldheima. Rovněž nejnovější odhalení o financování koncentračního tábora v Osvětimi prostřednictvím Deutsche Bank – jedná se mimochodem o banku, která je dnes jedním z nejvážnějších kandidátů na privatizaci Československé obchodní banky – by Bernhardovi jistě připravila sarkastické potěšení. Vše nadále nasvědčuje jeho chmurným vizím: nacisté jsou všude, nikdy se jich nezbavíme. Fenomén nacismu a jeho vklínění do společnosti je jedním z klíčových témat řady Bernhardových děl. Jeho hrdinové buď trpí nacistickým stihomamem, nebo jsou naopak skrytí nacisté s nostalgií vzpomínající na dobu své moci a číhající na svou novou šanci.
Na repertoáru vídeňského Burgtheatru slavily Bernhardovy „nacistické“ hry vždy velký úspěch – dvě více než deset let staré inscenace Náměstí hrdinů/Heldenplatz (premiéra 4. listopadu 1988) a soubor dramoletů Německý oběd/Der deutsche Mittagstisch (premiéra 25. října 1987) patří dodnes k divácky nejatraktivnějším představením. Je až s podivem, jak nadšeným aplausem reaguje vídeňské publikum na závěrečnou scénu Náměstí hrdinů. Při ní totiž z tohoto náměstí zaznívá v reálném čase roku 1988 znovu davové skandování „Sieg helii“, kterým byl při „anšlusu“ vítán Hitler.
Také dvě nejnovější bernhardovské premiéry se v Burgtheatru bez nacistů neobejdou. Pro znalce Bernhardova testamentu je fakt, že se ve Vídni koná opět premiéra jeho hry, přinejmenším zarážející. Ve své závěti totiž spisovatel své dílo v jakékoliv podobě Rakousku zapověděl. Bernhard tedy neměl být uváděn po celých sedmdesát let, kdyby... Kdyby Bernhard nezapomněl (zapomněl skutečně, nebo to byl jeden z jeho promyšlených tahů?) určit vykonavatele své závěti, bez něhož závěť nenabývá právní závaznosti. Dodržení Bernhardova zákazu je tedy z právního hlediska zcela v rukou vlastníků dědických práv. Jediným dědicem autorských práv byl nevlastní bratr Peter Fabjan, ten převedl práva k uvádění her na nově založenou Bernhardovu nadaci (Thomas-Bernhard-Stiftung), v jejímž čele stojí Bernhardův vydavatel z nakladatelství Suhrkamp Siegfried Unseld. Unseld je jedním z hlavních iniciátorů prolomení testamentárního zapovězení – v zájmu Bernhardova díla samozřejmě (o penězích se nemluvilo). Nadace nyní skutečně povolila opět inscenovat Bernhardova dramata v Rakousku. Čas je to příhodný, neboť 12. února uplynulo deset let od autorova úmrtí a v souvislosti s tímto výročím je Bernhard ve zvýšené míře středem mediálního zájmu. Tento postup ostře napadli někteří dramatici, zejména Elfriede Jelineková a Peter Turrini, kteří tvrdí, že se Bernhard stává znovu nástrojem státní manipulace (paradoxně je totiž Bernhard na nejlepší cestě stát se rakouským „národním klasikem“, jeho díla se dokonce stávají povinnou školní četbou). Bernhardovský režisér Claus Peymann, který se nejprve zasazoval o respektování autorovy poslední vůle, však neváhal využít situace a v poslední sezóně svého působení v Burgtheatru nasadil Bernharda znovu na repertoár. Mírně narcistně vybral na úvod letošní sezóny trojici dramoletů, kterou mu Bernhard věnoval. Inscenace dostala název podle jedné z těchto krátkých hříček Claus Peymann si kupuje nové kalhoty a jde se se mnou najíst, režií pověřil mladého a nadějného Philipa Tiedemanna. Druhou bernhardovskou novinkou je hra Před penzí v Peymannově režii.
Peymann se snažil před veřejností obhájit své nerespektování Bernhardovy závěti odkazem na nutnost kontinuálního styku dramatického díla s publikem: „Co by se stalo, kdyby Schnitzler od své smrti už ne byl hrán? Pravděpodobně by už nebyl dramatikem. Tuto starost bych měl i o Thomase Bernharda. Rozhodli jsme se tedy na základě těchto úvah v době, kdy díky dědicům pozbyla poslední vůle svou platnost, okamžitě toho využít. Ocitám se nyní v rozporuplné situaci, ale věřím, že naše chování bylo správné.“ Peymann navíc podotkl, že Bernhardova rozhodnutí byla sice radikální, ale nikdy ne konečná: „Jak často mi jeden den zakázal uvádět všechny hry, aby mi druhý den vynadal, že jich není v dramaturgickém plánu více.“
■ Zmiňme se nejprve o inscenaci hry Před penzí/Vor dem Ruhestand, jíž režisér Claus Peymann uzavírá své působení ve Vídni a která je jeho posledním, nepříliš vydařeným pokusem o bernhardovsky šťavnatý skandál. Peymann hru již jednou inscenoval, a to jako původní premiéru ve Württemberském státním divadle ve Stuttgartu v roce 1979. Bernhard hru napsal jako satiru na bádensko-württemberského ministerského předsedu s nacistickou minulostí Karla Filbingera. Filbinger byl z politických důvodů předčasně penzionován, odtud tedy pramení i název hry. Jako soudce poslal totiž za války několik vojáků na smrt, jeho rozsudky byly po roce 1945 nahlíženy jako ideologicky motivované. „Co bylo tehdy spravedlivé, nemůže být dnes nespravedlivé,“ hájil se alibisticky Filbinger, a to byl konec jeho kariéry. Celou aféru kolem Filbingera ostatně svým typicky toporným dokumentárním stylem zpracoval i německý dramatik Rolf Hochhuth ve hře Právníci. Bernhard však použil pouze základní situaci soudce-nacisty a vytvořil jednu ze svých absurdně laděných variací na téma rodinného dramatu (je zde opět klasické schéma dvě sestry a jejich bratr jako např. ve hře Ritter, Dene, Voss).
Hra Před penzí má podtitul Komedie německé duše, divákům však brzy zamrzne smích na rtech. Odehrává se v domě soudního prezidenta Rudolfa Höllera, který byl za války velitelem koncentračního tábora, poté se deset let skrýval a dnes je těsně „před penzí" na vrcholu své soudcovské kariéry. Jeho dvě stárnoucí sestry – panovačná Věra a na invalidní vozík upoutaná Klára – čekají na bratra, aby mohli společně zahájit každoročně tajně pořádanou oslavu výročí Himmlerových narozenin. Věra je Rudolfovi zcela oddána, má k němu vřele mateřský a incestně milenecký vztah a sdílí s ním nostalgický obdiv k nacionálněsocialistickým ideálům. Klára je naopak bývalá příslušnice odboje a komunistka, její vzpoura proti smýšlení sourozenců je však systematicky udupávána. Ukáže se, že při narozeninovém večírku hrává tradičně roli oběti a na přání Rudolfa musí vystupovat v pruhovaném mundúru vězňů v koncentračních táborech. Při sváteční večeři si Rudolf oblékne svou starou esesáckou uniformu a pak si s Věrou pietně prohlížejí album s fotografiemi z dob jeho nacistické kariéry. Na toto období vzpomínají oba jako na nejšťastnější etapu života, Klára jim jen marně oponuje a postupem času utichá zcela. Neustále zdůrazňují, že bývalí nacisté stále ještě sedí na všech důležitých postech a v pravý moment se znovu ujmou vlády. V závěru Rudolf, zjevně rozrušen, popadne pistoli a začne sestry ohrožovat. Dostane ale srdeční záchvat, Věra se mu snaží servat nacistickou uniformu z těla a volá zděšeně na pomoc rodinného lékaře, který je – podle zákona schválnosti (a jistých historických paralel) – Žid.
Tvar Peymannovy inscenace není původní. Sourozeneckou trojici hrají titíž herci, se kterými režisér pracoval již ve Stuttgartu před dvaceti lety. Traugott Buhre byl tehdy atraktivní čtyřicátník s atletickou postavou, dnes je jeho soudce Höller prošedivělý a obtloustlý šedesátník s nervním tikem a stařecky roztřesenou výbušností, a zřejmě tedy přinejmenším fyzicky hodnověrnější. Eleonoře Zetschke jako Věra je ústřední postavou většiny scén, její bravurní výkon tak mnohé zachraňuje. Svou rolí balancuje na pomezí nadšenecké posluhovačky a bázlivě ustrašené spiklenkyně, Kláru sice terorizuje, ale zároveň se jí bojí. Své prošedivělé světle hnědé vlasy má spleteny do staropanenského drdolu, před oslavou si příznačně uplete dva copy jako venkovská dívka. Její skřehotavý, stařecky rozlámaný hlas se vzpruží vždy, když mluví o své šťastné nacistické minulosti. Kirsten Dene jako Klára je ušlápnutou a zdecimovanou bytostí, která se pokouší vzepřít výbuchy hněvu, v nichž má herečka možnost uplatnit svůj specifický způsob mluvy založený na prudkém střídání vysokých a hlubokých poloh hlasu. Klára však zároveň ví, že je na své sourozence odkázána, a dění se účastní se stále větší netečností. V závěrečném rozuzlení jen bezvládně visí na vozíku.
Peymannovy režie Bernhardových her se vyznačují popisným realismem, dodržujícím pokyny scénických poznámek i veškeré náznaky v textu (zmíněná popraskaná stropní omítka má i v divadelním pokoji trhliny apod.). Ve své dokonalosti má takto realistický přístup s řadou příznačných rekvizit nádech parodie. Dvě varianty scény tvoří růžový pokoj před přestávkou a zelený po ní, scéna i její vybavení evokují tradiční maloměšťácké prostředí. Na šikmě, která se dozadu perspektivně zužuje, je umístěn salonní nábytek, za dvěma vysokými okny vidíme park osvětlený třemi lucernami. Jejich světlo je neustále zavalováno dýmem, který má dodat pochmurné atmosféře na autenticitě. Scénu navrhoval opět bývalý Peymannův spolupracovník Karl-Ernst Herrmann, který použil své dřívější scénické návrhy.
Dvě sestry ovládající první půli hry zaujmou Bernhardovu oblíbenou pozici – jedna sedí na invalidním vozíčku, druhá stojí u žehlicího prkna (Bernhardovy ženské postavy se často během rozprav zabývají domácími pracemi, vzpomeňme např. na Heldenplatz, kde Paní Zittelová značnou část hry žehlí). Po přestávce se ocitáme v zeleném salónu s krbem a Himmlerovým obrazem, ve skříňce vykládané rudým sametem lze zahlédnout pečlivě vyleštěné Rudolfovy zbraně. Ze zvrácené logiky hry, kdy je nám sugerován „starý dobrý svět za Hitlera“, pramení i její komický charakter. Promluvy se však stále více blíží skrumáži nacistických klišé (obdiv k přírodě, záliba v hudbě) a celá groteskní situace záhy upadá do banality. Rozvleklá scéna vzpomínání nad albem válečných fotografií postrádá i vyhraněnou režijní koncepci – Rudolf s Věrou jen sedí vedle sebe na křeslech s očima zabořenýma do knihy. Také závěrečná komediální tečka, kdy se přivoláním židovského lékaře sarkasticky odhaluje děsivá trapnost a ubohost oslavných nacistických tirád, je nekoncepční režií zcela umrtvena. Rudolf se zřítí k zemi, Věra ho chvíli tahá za holínku, pak na něj hodí plášť, odbíhá z jeviště a opět se vrací, několikrát zhasíná a zase rozžehuje světlo. Do toho zní Beethovenova Pátá, a to stále hlasitěji, takže bohužel přehluší závěrečný telefonní rozhovor s doktorem Frommem.
Hra měla jistě jevištní opodstatnění v době svého vzniku, na dnešní scéně je však v Peymannově „kukátkové režii“ jen poněkud nudnou snůškou nacistické salonní frazeologie. Problém je možná také v tom, že nacisté dnes nesedí na soudcovských postech, ale rodí se generace neonacistů, kteří zapalují ubytovny azylantů nebo pořádají pumové atentáty na Romy. Tato masa lidí, kterou slyšíme stále hlasitěji řvát na ulicích, je evokována případnou metaforou opětovně zfanatizovaného Náměstí hrdinů. Ve hře Před penzí se takový současný pohled Peymann ani nepokusil hledat.
■ Mnohem šťastnějším dramaturgickým tahem se ukázalo uvedení tří peymannovských dramoletů. První z nich, Claus Peymann opouští Bochum a jde jako ředitel Burgtheatru do Vídně napsal Bernhard v roce 1986, tedy v období, kdy Peymann uzavíral své sedmileté působení v bochumském Schauspielhausu a poprosil dramatika o krátký příspěvek do právě vydávané knihy. Namísto článku poslal Bernhard hru a zahájil jí tzv. peymannovskou trilogii. Claus Peymann zde za přítomnosti své oddané asistentky Christiane Schneiderové (provází ho dodnes) balí kufry, a přitom z nich vyhazuje herce, dramaturgy i hry. V záchvatech sebepřeceňování heroizuje sebe sama a plive na Rakousko. V návaznosti na tuto hříčku pak vznikl dramolet Claus Peymann si kupuje nové kalhoty a jde se se mnou najíst. Peymannovým partnerem je zde sám Bernhard. Trojici her uzavírá scéna výletu režiséra s jeho dvorním dramaturgem na Sulzwiese (poutní místo u vídeňského Kahlenbergu), název je opět výmluvný: Claus Peymann a Hermann Beil na Sulzwiese. Philip Tiedemann využil loutkově groteskního vylíčení postav a inscenuje všechny dramolety na kukátkové scéně dětsky naivního divadélka, které je postaveno doprostřed jeviště Akademietheatru. Clause Peymanna hraje skvělý Martin Schwab, který si přes své šediny přetáhl světlou paruku a gestem i pohybem paroduje vzteklého a marnivého režiséra. Všechny ostatní role – Schneiderovou, Bernharda i Beila hraje Kirsten Dene. Ta se pomocí paruky nebo kašírovaného nosu dokáže neuvěřitelně proměnit a navíc vystihnout s lehkou ironií charakteristické rysy postavy.
V úvodním výjevu tahání herců a dramaturgů z kufrů a tašek je po scéně rozhozeno několik loutek, jejichž obličeje jsou rovněž konkrétními odkazy – třeba pod prádlem udušený dramaturg má kadeře i brýle Hermanna Beila. Dene/Schneiderová se starostlivě motá okolo Schwaba/Peymanna, ten jen skřítkovsky poskakuje a uštěpačně trousí své vize a plány do budoucnosti. Za oknem se pohled na bochumské divadlo mění v Burgtheater. Jsme ve Vídni. Dene si před zraky diváků nasadí šedou paruku a už doprovází jako Bernhard Peymanna při nákupu kalhot po luxusní třídě Graben. Ze zkoušky nových kalhot se vyvine pseudofilozofická debata a Peymann uvažuje, jsou-li větší muka zkoušet Shakespeara, nebo šest párů kalhot. Bernhard pak rozvíjí tezi, že pocit největšího existenciálního ohrožení se dostavuje ve zkušební kabině, kde nalézá také valná většina lidí smrt. Kirsten Dene přitom důstojně napodobuje kráčejícího Bernharda, rozvážně hovořícího a občas lapajícího po dechu. Martin Schwab jako Peymann poletuje kolem, obíhá Bernharda a vášnivě gestikuluje ve chvílích bezuzdné sebechvály. Na oběd jdou do restaurace jménem Kouzelná flétna a tam se odehrává jedna z eskalací Bernhardovy obsese.
Peymann: Kdopak to je
Já: Vícekancléř
starý nácek
Peymann: A ten
Já: Ministr zemědělství
starý nácek
Peymann: A ten tam
Já: Ministr obrany
nácek
Peymann: A ten
Já: Ministr zahraničních věcí
starý nácek
/.../
Peymann: A ten
Já: To je nově zvolený spolkový prezident starý nácek
Peymann: A ti tam
Já: To jsou sami nacisté
Peymann: A ti druzí
Já: To jsou sami pitomci a nacisté
Svou „nacistickou“ posedlost tady Bernhard demonstruje s velkou dávkou ironie. Estetika plivání a kálení (autor byl pro řadu rakouských kritiků Nestbeschmutzer, tedy ten, jenž kálí do vlastního hnízda), která je v Bernhardově díle groteskně zdůrazněna neustálým opakováním, má vždy i latentně přítomný moment provokace. V Tiedemannově inscenaci se navíc Peymann při své závěrečné replice „Tady mě nic neudivuje“ začne všem zúčastněným nacistům přívětivě a patolízalsky uklánět.
V posledním dramoletu sedí Peymann s Hermannem Beilem nahoře na Sulzwiese (z jeviště je šikmá) a shlížejí na město. Z chlebníků vybalují obrovské, do tenká vyklepané vídeňské řízky. Hlavním řečníkem je opět Peymann, Kirsten Dene jako Beil pořádá jeden řízek za druhým a odpovídá monotónně pouze jediným slovem: „přirozeně“. Peymann je posedlý myšlenkou uvést celého Shakespeara i se sonety v jednom jediném večeru a nechává se jí opájet. Když však oba sejdou dolů do města, přepadnou je chmury. Peymann popisuje své noční můry, při nichž se ukazuje Bernhardova úspěšná schopnost předvídavosti. Kancléř Vranitzky se na Peymanna vrhá, ministr kultury Havlicek ho mlátí do hlavy a starosta Zilk ho kope, Rakousko mu připadá jako past, politikové ho nesnášejí a herci se mu vysmívají. Závěrem se Burgtheater při hudbě německé punk-rockové skupiny Tote Hosen před zraky zděšeného Peymanna s Beilem kácí k zemi a vše zaniká v troskách.
Díky krátkým, vypointovaným scénám i narážkám na známé osobnosti a události se stala inscenace peymannovských dramoletů ve Vídni divácky vděčnou podívanou. Tiedemann jako režisér svou loutkovou stylizací plnou růžových oponek Bernhardovu jízlivou ironii spíše uhlazuje. A tak i nacisté, kteří na Peymanna na každém rohu číhají, neděsí, ale baví, což je globálně viděno ne zcela ideální varianta, v této hře však přípustná.
Bernhardovský nacista je totiž mnohdy více než pouhý historický odkaz nalézající prostřednictvím konkrétních osob pokračování v současnosti. Proto nelze číst Bernhardovo dílo pouze černobílou „optikou hákových křížů“, tak jak to činí Peymann třeba v inscenaci Před penzí. Celou tu zběsilou kumulaci všudypřítomných fašistů je možné vnímat jako metaforu zhoubného fenoménu moderní doby, kdy se člověk zaslepený „vyššími idejemi“ vzdává základních principů lidství. Tento přístup k realitě se zabydlel v současné společnosti přinejmenším tak důkladně jako nacisté v Bernhardových textech. Správně zacíleným režijním uchopením tak lze i z Bernhardových „nacistických” her vytvořit divadlo velice aktuální.
T. Bernhard: Před penzí, režie Claus Peymann, scéna Karl-Ernst Herrmann, kostýmy Joachim Herzog, dramaturgie Hermann Beil, Burgtheater Vídeň, premiéra 15. 1. 1999
T. Bernhard: Claus Peymann si kupuje nové kalhoty a jde se se mnou najíst, režie Philip Tiedemann, scéna Etienne Plüss, kostýmy Margit Koppendorfer, Akademietheater Vídeň, premiéra 30. 9. 1998
vyšlo v SADu 2/1999
