I dřeva moc škodí

Aniž by to pravděpodobně bylo dramaturgickým cílem, celou třetinu Přeletu nad loutkářským hnízdem 2017 tvořily adaptace klasických (českých) pohádek. Dokonce možná těch nejklasičtějších - Sůl nad zlato, Bajaja, Šípková Růženka, Zvířátka a loupežnici, Dlouhý, Široký a Bystrozraký... V podstatě se staly páteří ročníku, i proto, že jejich tvůrci patří mezi ty nejuznávanější, co se dětského (loutkového) divadla týče.
V rámci přehlídky za rok 2016 porota, udílející putovní cenu Erik, ocenila inscenace originální jak formou, tak námětem či příběhem. Vítězné liberecké Naivní divadlo uchvátilo atmosféricky a výtvarně okouzlující inscenací Čechy leží u moře, druhá cena pak připadla hradeckému DRAKu a jejich hudebně-poetickému kusu O bílé lani. Inscenace týmu Vašíček-Jarkovský byla zajímavá i proto, že ji nešlo považovat za klasický loutkový kus. Pořadatelé tedy dali najevo, že kde to má smysl, nehodlají se striktně držet „předepsaného“ žánru. Obě loňská díla - stejně jako například divadelní adaptace filmu Malý pán Divadla B - vychází z originálního autorského scénáře, v případě dvou oceněných inscenací  navíc inspirovaného poezií (Radka Malého či Jana Skácela). Na pomyslném bronzovém stupínku pak stanula úplná „kuriozita“ - μSputnik od MIR.theatre, jehož každé představení se hrálo pouze pro jediného diváka.
Originalita zvítězila u poroty i vloni - hlavní cenu získalo znovu liberecké Naivní divadlo za inscenaci Filipa Homoly pro mládež i dospělé s opět poetickým nádechem už v samotném názvu - Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých. Festival ji ovšem k vidění nenabídl - přítomnost inscenace na přehlídce není podmínkou pro udělení ceny - což možná mimo jiné přispělo k celkovému dojmu z letošního ročníku. Ten jistě závisel i na diváckém výběru, přesto mám za to, že „balíček“ adaptací klasických pohádek na něj měl do značné míry určující vliv. Sešlo se totiž hned několik typově příbuzných inscenací - vtipem a jemnou aktualizací okořeněná klasika, sázející na jednoduchost, autenticitu, určitou „neotesanost“, významně spojenou s využitím dřeva coby stěžejního scénografického materiálu.
Z této skupiny lze před závorku vytknout inscenaci plzeňského divadla Alfa Tři siláci na silnici, které porota přiřkla pomyslné třetí místo (udílí se pouze první cena). Jejím autorem je  liberecký dramatik a dramaturg Vít Peřina, momentálně jeden z nejúspěšnějších scenáristů české loutkové tvorby pro děti. Pro Alfu stvořil příběh, který - jak je u něj téměř pravidlem - nepostrádá vtip ani originalitu a otevírá prostor nesčetným divadelním nápadům. Zároveň „staromilsky“ dbá na jasný dramatický oblouk a nezříká se ani nenásilného „poučení“ nakonec.
Celkem vzato je staromilská či archetypální i podstata příběhu, která se opírá o poselství tak staré, jako je to v pověsti o třech prutech Svatoplukových: jeden prut zlomíš, tři spojené nikoliv. V Peřinově příběhu jsou třemi bratry oni titulní siláci, kteří během cesty na zkušenou přes mnohé peripetie zjistí, že maminka měla pravdu: jejich síla je v táhnutí za jeden provaz.
Tuto starou známou pravdu ovšem Peřina zasazuje do doby moderní. V režii Tomáše Dvořáka pak na jevišti vzniká divadelní „roadmovie“, zarámovaná a prokládaná živými vstupy hard- rockové kapely. Tu tvoří herci, oblečení do černých motorkářských kožených oblečků, v tmavých brýlích, s černými šátky na hlavách. Všechny písně bez ohledu na žánr důsledně využívají auto-moto tématiky i symboliky, romantiky rychlé jízdy a větru ve vlasech.
Motorkáře ze siláků udělá maminka, která jim v momentě, kdy uzná, že je načase poslat je do světa, odhalí garáž s třemi krásnými barevnými motorkami po zemřelém otci. Tady se žádného neotesaného dřeva nedočkáme - před pódiem pro kapelu je na jevišti instalován podlouhlý sokl, od jednoho portálu ke druhému, opatřený navíc jezdícím pásem. Po téhle silnici se prohání jak motorky, tak obrovský tahač „zlého“ kamioňáka, který unese Marcelku z čerpací stanice, o níž by všichni bratři (klasické, ovšem v tomto případě malované a velmi realisticky vyvedené loutky) stáli a kterou se doposud snažili získat ukázkami své síly. Z portálů přijíždí do detailů vyvedené „kulisy“, jako například Marcelčina benzínka, která vypadá jako věrná zmenšenina reálného předobrazu. Tu střídá dle potřeby stanové „áčko” nebo třeba servisní stanice, kde kamioňák získá fikaný „udělátor“ - páčku, která se mu nakonec stane osudnou. Během písňových vstupů občas přejíždějí po pásu dopravní značky - ať už ty „pravé“ nebo ty s vyvedeným zvířectvem všeho druhu, to když se do děje zamotá trampský páreček.
Iniciační cesta bratrů se stává záchrannou misí, v níž jim zásadně pomůže postava stopaře (kdo jiný by měl umět kamion vystopovat!). Na jejím konci se jejich silniční honičce postaví do cesty spoušť, kterou za sebou nechává kamioňák, jenž se ukáže být profesionálním únoscem žen, ze kterých si v kamionu dělá otrokyně. Zatímco chemický záchod (zde nazvaný „Ol OI“) zvedne jeden, na obytnou buňku už musejí být dva a jeřáb dokážou zdvihnout jen všichni tři dohromady. Samozřejmě pomocí svých motorek. A dlouhého lana - jak utrousí jeden z bratrů: „L... ANO - bude líp“, narážeje na předvolební heslo hnutí ANO. Podobných méně či více podařených aktualizačních vtipů „pro dospělé“ je v inscenaci poměrně hodně a nepatří mezi ně jen různé hlášky, ale i slovenští a ukrajinští dělníci na silnici. Jejich nepříliš korektní karikatury děti jen těžko plně ocení a upřímně myslím, že by se bez nich obešli i dospělí. Síla Tří siláků tkví v divadelně nosném, svěžím nápadu, přirozeně se snoubícím v podstatě s klasickým pohádkovým příběhem. Inscenaci škodí jen nízká úroveň živých hudebních vstupů, které nápadně - a pravděpodobně ne zcela záměrně - připomínají zábavu někde v sokolovně.
/…/

Vít Peřina: Tři siláci na silnici, režie Tomáš Dvořák, dramaturgie Petra Kosová, hudba Petr Vydarený, výprava a loutky Ivan Nesveda, Divadlo Alfa, plzeň, premiéra 22.5.2017

vyšlo v SADu 1/2018