Třikrát po Ostravsku

/…/
…a došlo i k luhof dyburoch Krátce po Rezině Obrazu a Vianových Budovatelích říše je Vyrozumění již třetí Štěpánkova režie v Aréně. Havlovo Vyrozumění je hra o absurditě společnosti, o nekonečném zápase člověka s kolosem byrokracie, ale také zpráva o ceně za dodržování a porušování niterních lidských zásad, o ústupcích a kompromisech. Výchozí situace připomíná Kafkův Zámek, respektive to, co v něm schází - jako by se K. konečně probojoval do nedobytné spleti kanceláří a úředníků a ocitl se přímo v jejich středu. Děj je prostý, složité jsou spíš struktury a změť nařízení a vyhlášek. Součástí kafkovského úřadu je i překladatelské a výukové středisko umělého jazyka ptydepe; vedle ztráty identity je právě odlidštění jazyka dalším výrazným tématem textu.
Ve Štěpánkově inscenaci se dějová linie štěpí mezi tři sevřené kolektivy: k prvnímu náleží ředitel Gross (Josef Kaluža; později náměstek, pozorovatel a opět zpátky ředitel), jeho sekretářka (Zuzana Truplová), náměstek Baláš (Šimon Krupa) a jeho nohsled Kubš (Marek Cisovský); druhý tvoří vedoucí překladatelského střediska (Michal Čapka), ptydomet Kunc (Vojtěch Lipina), předsedkyně Helena (Alena Sasínová-Polarczyk) a sekretářka Marie (Pavla Dostálová); a konečně do třetího patří učitel ptydepe (Vladislav Georgiev) a jeho žáci. První a druhý kolektiv se v podivné hře o moc hierarchicky zrcadlí. Všechny plány se prostupují, dochází k neustálému kruhovému pohybu, symbolickému kolu slepé štěstěny, které člověka vyveze vzhůru, ale stejně rychle zase sveze dolů, a to vše donekonečna bez možnosti úniku.
Scéna zůstává neměnná: jeden stůl vlevo, druhý vpravo, u jednoho se střídají funkcionáři (ředitel, vedoucí překladatelského centra), u druhého sekretářky. K tomu dva laciné plastové koše, pár polstrovaných židlí, nalevo dvě křesla a stolek s vysokým popelníkem, vzadu věšák a skříňka s konvicí, na stole stohy papírů, vedle větrák. Převažuje hnědá a zrzavá barva. Dvojité prosklené dveře uprostřed, dvoje jednoduché po stranách, takže je vidět, že na opačné straně chodby vedou totožné dveře do (pravděpodobně) zrcadlově stejné místnosti. Celý prostor působí minimalisticky, sterilně, a především zaměnitelně. Průzor pozorovatelny nedopatřením vzniklé mezi kancelářemi přiznaně a neiluzivně ústí v prostoru za scénou.
Také oslovení kolego, přestože evokuje zástupné soudruhu (všichni si obligátně tykají, i sekretářka řediteli) umožňuje odehrát příběh v kýženém bezčasí. To vedle neutrální scény umocňují také kostýmy. Na první pohled běžné tmavé řadové obleky, jen z podivně toporné a nepoddajné látky a s neforemně širokými nohavicemi. K tomu modré „unisex“ košile a kravaty v různých odstínech hnědé, ženskou uniformu doplňuje tmavá sukně. Zaměstnance překladatelského střediska odlišují laboratorní bílé pláště.
Opakuje se tu několik zdánlivě běžných rituálů, dovedených ad absurdum: pití mléka, leštění příborů před obědem, neustálé česání vlasů. Pokud si sekretářka v podání Truplové pro něco neodbíhá, neustále a dokolečka si pročesává vlasy. Nesmělý Gross by si rád zapálil, ale nemá co, halasná Helena rozhazuje rukama, v nichž třímá lahev. Přestože se jedná o výrazně odlišný typ textů, projevuje se v tomto ohledu stejný režijní rukopis jako u Obrazu: každý z herců si osvojil nějaký návyk, zdánlivou drobnost, která je pro něj typická a kterou v průběhu zveličí ad absurdum.
Jako šedá eminence působí Marek Cisovský v němé roli Kubše. Pohybuje se promyšleně a zpomaleně, při absenci slov u něj narůstá význam i těch nejdrobnějších gest; nemluví ani aktivně nejedná, zato však pozoruje, ukládá do paměti a hodnotí. V komunikaci se omezuje na významné, zveličené přikývnutí a zavrtění hlavou, přesto však při svých výstupech dominuje, mimo jiné i tím, jak výrazně zasahuje do tempa a mění ho. Situaci také jasně postihuje celou škálou mimických výrazů. V puse má navíc kancelářskou sponku, s níž si bez ustání pohrává - přežvykuje ji, převaluje a žmoulá na jazyku, domněle polyká a zase vystrkuje. Je to otravné, nemístné, a přitom výhrůžné a symbolické.
Baláš Šimona Krupy vyniká tím, že záměrně ničím nevyniká. Ambiciózní, koženě odtažitý i předstíraně srdečný; výřečný typ úředníčka, který hladce proklouzává nahoru, aniž by si toho někdo všiml. Celou dobu udrží pózu, a když na konci předává funkci ředitele zpátky Grossovi, jako by měl i v okamžiku kapitulace navrch a partii řídil on. Celé překladatelské středisko naopak herecky charakterizuje bodrá póza, soudružská rozvernost a přehnaná agilnost, záměrné přehrávání, zveličování, stylizace, karikatura. Platí to především pro Helenu v podání Aleny Sasínové-Polarczyk, jejíž předsedkyně je hlučná žena z lidu, bodrá sousedka i „holka“ do party.
V kontrastu s nimi všemi vyniká Kalužův Gross: nechápavý, ztracený, naivní člověk plný ideálů, které si udržuje i při strmém pádu z funkce ředitele až na pozici pozorovatele okolních kanceláří. Kalužův Gross se nechce nikam drát, nemá bezskrupulózní ambice, nerad by ublížil. Teprve později, při návratu do funkce, začíná dělat kompromisy, neochotně, ale se stejně naivním přesvědčením. Jako by se v tom učil chodit spíš nevědomky a proti své vůli, než že by vychytrale a vypočítavě pochopil, odkud vítr vane.
Pavla Dostálová stylizuje jeho milou, sekretářku Marii jako nesmírně hodnou a prostou dívenku, u níž na jedné straně stojí poslušnost a snaha zavděčit se sebenesmyslnějšímu přání kohokoli z nadřízených, na straně druhé cit a ochota pomoci. Přestože i Dostálová karikuje - její naivita je záměrně přehnaná, ochota nepřirozeně překotná, zamilované pohledy dětinské -, tvoří svoji postavu ze všech nejniterněji. O to mocněji vyznívá krutá ironie závěru, kdy ji Gross nemilosrdně podrazí; přesto však tato postava zůstává v Kalužově podání svým způsobem „kladná“, krutý je spíš systém, jeho uspořádání a nelítostná pravidla než on jako jeho představitel.
Prostorové uspořádání hlediště v Aréně napomáhá tomu, že Vladimír Georgiev může svou roli učitele ptydepe pojmout jako přerušovanou přednášku pro aulu diváků. Výstupy jsou komické svou absurdností a obdivuhodné precizností a přirozeností, s níž si herec nesmyslný umělý jazyk osvojil. V epizodní úloze iniciativního žáčka ptydepe září Ondřej Malý: jeho Kalous je přehnaně angažovaný prototyp mladého straníka-funkcionáře, který nepostrádá pořádný kus k dokonalosti dovedené agilní trapnosti.
Štěpánek Vyrozumění inscenuje s důrazem na Havlův text; téměř nekrátí, nedomýšlí, nepřikrašluje ani přehnaně neinterpretuje, spíš slouží drobnými a účinnými nápady. Tak si odvolaní funkcionáři odnášejí pouze hasicí přístroj jako symbol postavení i osobního vlastnictví, aby ho o chvíli později na zdi nahradil zcela totožný přístroj, jen z rukou nového majitele. Přestože zůstává inscenace v jasně neutrálním bezčasí a Štěpánek ani náznakem neaktualizuje a nesnaží se situace přiblížit politickými či dobovými zkratkami, funguje Vyrozumění jako výrazný (politický) komentář k dnešku.

Václav Havel: Vyrozumění, režie a výběr hudby V.Štěpánek, dramaturgie T.Vůjtek, scéna M.David, kostýmy Marta Rozskopfová, Komorní scéna Aréna, premiéra 21.9.2017

vyšlo v SADu 2/2018