Uražení a ponížení podle Koréla Mundruczó

Představení začíná projekcí tzv. live cinema záznamu, který se pořizuje v reálném čase inscenace. Zblízka si prohlížíme ženu něco po šedesátce (známá maďarská divadelní, a hlavně filmová herečka Lili Monori), neupravenou, nenalíčenou, s dlouhými vlasy obarvenými na černo a trochu opuchlým obličejem. Je to Lórinc Ruszó, Romka, za kterou přišel zástupce firmy s výmluvným názvem Liquid GmBH, jinak prachobyčejný vymahač dluhů (Roland Rába). Záznam je výsledkem jeho snahy „postupovat profesionálně“, a tak si na kuchyňském stole bytu paní Ruszó rozloží i přes její protesty malou kameru. Žena se snaží bránit před jeho nátlakem příkrými otázkami po jeho dokladech a povolení natáčet; on se však nedá - nejprve chladným, postupně stále netrpělivějším tónem od ní vyžaduje zaplacení pokuty za černý odběr elektřiny a také vyrovnání dluhů na nájemném. Ukazuje jí jakousi smlouvu, kterou prý vlastnoručně podepsala a ve které se zavázala, že pokud nebude schopna dluhy splácet, do osmi dnů se z bytu vystěhuje. Paní Lórinc popírá, že by cokoli vědomě podepsala, namítá, že výstraha před vystěhováním byla poslána jako obyčejný dopis, a ty se, jak známo, ztrácejí. Snaží se ale dosáhnout svého cíle - odchodu vymahače - i apelováním na jeho prostý lidský soucit: Svěřuje se, že před dvěma dny jí umřel manžel (to on stál za černými odběry elektřiny, ona o tom nic nevěděla), vypočítává, jak velký bere důchod a kolik z něj padne jen na léky, upozorňuje, že má nemocné srdce a nesmí se rozčilovat… Když nic nepomáhá, začne vymahačovi se slzami v očích vyčítat, že tohle všechno se jí děje jen kvůli romskému původu a vypráví mu o policejní akci „nucená očista“: V padesátých letech maďarští četníci příslušníky romské menšiny chytali a dopravovali do obrovských stanů, kde je v ponižujících podmínkách - muže a ženy společně - násilím myli a desinfikovali. Vypráví, jak ji potom, čerstvě vdanou, i s mužem nastěhovali do Tatabánye do holobytu bez vody a záchodu a jak se těhotná vydala na úřady vymoci nové důstojné bydlení - nakonec úředníky přesvědčila, že jestli jí byt nepřidělí, na místě porodí. Vypráví o svém jediném synu Szilvesztrovi, který si odmalička všímal, že většina ostatních lidí je „jiná“ a trápil se, že není jako oni. Ukazuje na stěnu, kde visí jakási stará kýčovitá reprodukce obrazu blonďatého batolete, a říká, že syn obrázek miloval a nedovolil jí ho vyhodit;
líčí, jak si v páté třídě před cestou do školy natřel obličej bílou barvou; jak se potom jako výrostek pokoušel vykoupat v chlórovém bělidle a jak si nakonec - po hádce s otcem, který ho ve vzteku, že pohrdá vlastním původem, nazval „špinavým Cikánem“ - změnil jméno, odbarvil vlasy a odešel pracovat do velkého hotelu. K rodině se nehlásí.
I když jsou věci, které Lórinc tlustokrkému vyholenému vymahači vypráví, otřesné i dojemné, celý výstup nevyznívá jako jednoznačné brutální násilí vůči bezbranné trpící oběti. Stará paní působí vyčerpaně, ale zároveň se chová i jako protřelá, zkušená bojovnice s represivním systémem, kterou život naučil, jak ho využít či obelstít. Celá ožije, když líčí přímo divadelní scénu, kterou ve vysokém stadiu těhotenství ztropila na bytové správě; je to životaschopná žena s vysokou sociální inteligencí a s uměním vzchopit se z každé rány osudu. Za chvíli se však ukáže, že tahle rána byla skutečně poslední.
Lórinc se totiž při dojemném vyprávění o odcizeném synovi začíná nějak dusit, vrávoravě vstává od stolu a mizí ze zorného pole kamery. Látka, na kterou byla projekce promítána, se zvedá a my vidíme pokračování snímaného jako dění na klasické divadelní scéně. Odhaluje se nám prostor bytu, kompletně, i se stropem, zbudovaný jako obytná buňka s jednou stěnou, otevřenou divákům (scéna Márton Ágh). Začíná dva tři metry od rampy a jeho podlaha je asi metr nad podlahou jeviště. V přední části směrem k publiku je prostor širší - tady je umístěna obytná kuchyň s linkou a sedací soupravou. Zadní část bytu se zužuje až do výdutě jakési zimní zahrady zakončené třídílným francouzským oknem, pod kterým poněkud zvláštně stojí namísto květin tři kusy bílé bytové techniky - dvě pračky a ždímačka.
Paní se belhá k ledničce, něco si bere, ale vypadne jí to z ruky. Potácí se, zatímco ji vymahač nehnuté pozoruje - je přesvědčen, že jde jen o další vynalézavý pokus o jeho obměkčení. Když však žena začne zvracet a padá na podlahu, vymahač volá pohotovost. Z reproduktoru slyšíme hlas operátorky, která se ptá, kde se byt nachází. Když muž udá adresu, operátorka odvětí, že sanitka tam bude za sedmdesát šest minut - nejlepší by ale bylo, kdyby se paní k ošetření dostavila osobně. Muž rozhořčeně protestuje, vyhrožuje stížností nadřízeným - nato je mu sděleno, že byt se nachází v „lokalitě se zvláštním režimem“. Dále se operátorka chladně ptá, jestli jde o zranění ze rvačky a jestli je žena opilá. Vymahač znechuceně praští telefonem. Potom koktá, že mu není dobře a že se musí najíst - během tragikomické scény si v přítomnosti zvracející ženy ohřívá v její mikrovlnce jídlo přinesené v plastovém boxu a ve stoje, v panice hltá. Bere do ruky mobil - na obrazovce, umístěné v pravém horním rohu jeviště, čteme komunikaci mezi ním a jeho šéfem, který naléhá, aby se „na všechno vysral“ a vrátil se na základnu. Žena začíná blouznit, opakovaně se vymahače ptá, kde se tam vzal. On ji odtáhne na pohovku a nevěda, co si počít, vytahuje z obalu starou desku a pokládá na gramofon s tím, že hudba staré paní určitě „udělá dobře“. Zazní známá bluesová píseň Feeling Good. Vymahač trhá Lórincin úpis a potichu se vytratí. Za okny bytu ještě na okamžik zaváhá… na pokoj padá tma.
Deska dohraje, začne bouře. Z trysek na horní hraně otevřené stěny pokoje začne prýštit vodní mlha. Na obrazovce vidíme filmový záznam, ve kterém Lórinc na recepci jakéhosi hotelu hledá svého syna. Kamera ji sleduje až ke dveřím hotelového pokoje - otevírá mladík asi pětadvacetiletý, s vlasy dost amatérsky odbarvenými na blond; za jeho zády vykukuje jakási žena středního věku. Matka synovi říká, že otec umřel a že se má vrátit domu. Objímá ho skoro násilím. Syn je nepříjemně překvapený a trochu vystrašený - sykne, aby už za ním nechodila, a směrem k ženě přes rameno zavolá, že to je jen uklízečka. Bouře zuří - leje na obrazovce, a také za okny pokoje Lórincina bytu. Lórinc v něm však už není.
Potom se za doprovodu ponurých zvuku začne celý byt otáčet.
Nejde o pohyb na točně, ale kolem pomyslné osy, která prochází středem zadní stěny bytu a míří směrem do hlediště. Nejprve jsem v klidu: pokoj se trochu nakloní, a postavy se budou šplhat a vrávorat po šikmé podlaze, myslím si… To už tady bylo. Otáčení však pokračuje a všechno zařízení se dostává do poloh, kdy už nevydrží na místě. Nábytek jede k jedné straně místnosti, otevírají se skříňky kuchyňské linky a vypadávají první věci: nádobí, sklenice s různými obsahy. Přidávají se papíry, nějaké šaty… a otáčení nepřestává. Třeštím oči na zimní zahradu s pračkami a ždímačkou (vypadají absolutně věrohodně, i když v logice věci musí jít o kašírované objekty) - a za chvíli se dočkám: zatímco jsou dva spotřebiče připevněny k podlaze, třetí s rachotem proletí jednou z bočních stěn. Záhada umístění pracího koutku v zimní zahradě je vyřešená - kdyby byly přístroje blízko k okraji bytu směrem do hlediště, šlo by při otáčení divákům v prvních řadách o život, neboť drobné věci, které prší ze skříní, vylétají až na proscénium. Stačí, že publikum vdechuje prach, který se valí z prostoru, pozvolna naplňovaného bytovou sutí. Byt už na své cestě překonal sto osmdesát stupňů a pomalu se vrací druhou stranou na své místo - ze stropu visí ze zásuvek jak zvláštní mucholapky žehlička a mikrovlnka. Obraz zkázy je dokonalý.
Když jsem si v klidu po představení znovu vybavovala „otáčecí scénu“, došlo mi, že spoušť ve skutečnosti - aspoň z hlediska faktických škod na mobiliáři - nebyla tak totální, jak na první pohled vypadala. Sedací souprava nakonec zůstala funkční; skříňky seděly pevně přišroubované ke stěnám. Největší nepořádek nadělaly drobné věci, vypadávající z nábytku - těch bylo mnohem víc, než by zařízení bytu mohlo reálně pojmout. Bylo jasné, že ve tmě za stěnami se otevřely nějaké další zásobníky. To jsou však už technické detaily - divadelní dopad byl ohromující a inscenace Zdánlivý život (Látszatélet) se mi tímto scénickým efektem zapíše do paměti jako něco, co jsem do té doby na jevišti neviděla.
Do katastrofálně zničeného bytu, který se topí ve tmě, přicházejí dvě osoby s rozsvícenými baterkami. Je to náš známý vymahač a jakási útlá mladá žena, věk něco přes třicet. Je evidentní, že byt už patří vymahačově firmě. Muž klade ženě - zájemkyni o podnájem - krajně netaktní otázky a navíc je doprovází bezelstně neurvalými komentáři. Když na dotaz, zda je vdaná, žena odpovídá, že je bezdětná vdova, muž se zaraduje: Nejhorší jsou, říká, rodiny s dětmi, ty totiž jako nájemníky zákon chrání ještě před narozením. Oba, muž i žena, jsou ve stresu - navzájem na sebe ječí, jakoby každého z nich ve svěráku utahoval neviditelný šroub. Mezitím se v bytě rozsvítí světlo a žena vidí zkázu - mysl má však zjevně jinde. Dává muži zálohu, a jakmile zmizí, volá někoho mobilem. Vejde asi desetiletý blonďatý chlapec. Jeho matka oběma rukama odhrnuje trosky z gauče, na kterém chlapci ustele. Ptá se ho, jestli má hlad - chlapec přikývne. Žena hledá v kabelce, ale má tam jen tic tac. Na podlaze najde zakutálený starý ořech a zkouší ho rozbít podpatkem. Potom objeví v synově školní tašce starou svačinu - přičichne k ní a tvář se jí zkřiví odporem, ale synovi ji vnutí jako „rybu z nejlepší restaurace, které nic nechybí“. Zvukovou kulisu celého zoufalého výjevu tvoří ženin vyzvánějící mobil, který ona opakovaně vypíná. Chlapci mezitím nadšeně popisuje, kam všude spolu pojedou na výlet, až přijde k penězům. Chce, aby ji před spaním políbil. Chlapec si vytáhne z batohu malou deku, lehá si na gauč a přikrývá si dekou hlavu. Matka si svléká šaty, zatímco do telefonu komusi opakovaně říká, aby jí dal pokoj. Na jejích obnažených zádech jsou vidět fialové podlitiny. Nakonec svolí, že se s mužem, který jí volá, „na půl hodiny sejde“, obléká se do blyštivých koktejlek, odchází a spícího chlapce zanechává uprostřed spouště samotného. Slyšíme údery ohlašující půlnoc, hodinu duchů, ale nezní to jako hodiny, spíš jako poplach, bití železa o železo. Chlapec se vzbudí - v matném přítmí vidíme tančit prach, který stále ještě stoupá z bouračky, ve kterou se byt proměnil. Vtom se tajuplně vysune jedna ze zásuvek kredence, její vnitřek svítí. Zároveň začne na stěně bytu zářit zázračně neporušená podobizna blonďatého batolete. Chlapec vytahuje ze zásuvky červený vláček a klade ho na kolejnice, ležící na zemi. Vláček se sám rozjede. Potom si dítě sedne před rozsvícenou obrazovku televizoru.
Zase začíná pršet a na obrazovce v rohu jeviště vidíme výstup z hotelového pokoje, kde pobývá Lórincin syn. Žena, která při návštěvě Lórinc pokukovala z hlubin pokoje, teď vykřikuje, že pochopila, že její milenec je Rom. V hysterickém záchvatu chce vyskočit z okna, cítí se pošpiněná a zneuctěná. Szilveszter se ji snaží uklidnit, nakonec ji začne škrtit. Potom si všimne chlapce, který se na něj od dveří dívá, a začne ho pronásledovat. Vidíme, jak si chlapec, sedící v bytě u televize, zakrývá oči. Na obrazovce přitom simultánně sledujeme, jak Szilveszter honí dítě po hotelových chodbách, a zase začíná pršet - na obrazovce i z trysek na okraji jevištního pokoje. Za jemnou vodní mlhou sledujeme, jak Szilveszter vráží do pokoje na scéně a ptá se chlapce, co tam dělá a kdo je. Hledá matku. Potom se trochu uklidní, pořádně se rozhlédne a pochopí chlapcovu neradostnou situaci: zeptá se, jestli má hlad, a když dítě přikývne, otevře chladničku a objeví tam osamělé jablko. Někde ve výklenku se zdi sejme dlouhý meč, kterým se pokusí jablko rozpůlit. Chlapec se ho ptá, jestli ta mrtvá paní, co tu bydlela, byla jeho maminka. Muž odkládá meč a drží hlavu v dlaních.
Pohled do pokoje znovu zahalí plátno a na něm vidíme fotku Szilvesztra a pod ní novinovou zprávu z roku 2015. Referuje o tom, jak byl romský chlapec surově napaden mečem. Než útočníka policie dopadla, proběhly po ulicích Budapešti masové protesty proti rasismu. Nakonec se však ukázalo, že romské národnosti byl i útočník.
Přiznám se, že nejdřív mi souvislost novinové zprávy a příběhu, který jsem právě zhlédla, plně nedošla. Až když jsem si znovu pozorně přečetla slova režiséra v programu k inscenaci, našla jsem klíč: „Stalo se (v Maďarsku) zvykem,“ píše Mundruczó, „že ti slabší - menšiny, ženy Romové - legalizují své vlastní utiskování a přijímají role obětí, které jim nezralá společnost kvůli své vlastní frustraci nebo strachu vnucuje.“ Útok proti příslušníkovi svého vlastního etnika je vlastně logickým vyústěním Szilvesztrova životního příběhu. V inscenaci je tento výklad trochu přehlušen jednak popsaným bombastickým scénickým efektem, jednak detaily, které jednotlivé příběhy rozvíjejí. Na druhou stranu - jednoznačné, neustále potvrzované „poselství“ by pečlivě komponovanému, působivému jevištnímu dílu určitě nepřispělo.
Mundruczóova inscenace nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co poskytuje výběr letošní hostující dramaturgyně Mariny Davydovové, zaměřený na díla politického a sociálně angažovaného divadla.

Kornél Mundruczó / Proton Színház: Zdánlivý život (Látszatélet), režie Kornél Mundruczó, scéna Márton Ágh, kostýmy M.Ágh a Melinda Domán, text Kata Wéber a spot., umělecká spolupráce Stefanle Carp, dramaturgie Sóma Boronkay, hudba Asher Goldschmidt, Proton Színház, koprodukce Wiener Festwochen, Theater Oberhausen, La Rose des Vents - Scène nationale Lilie Métropole Villeneuve ďAscq atd., premiéra 27.4.2016

vyšlo v SADu 4/2016