Dvojjediný mýtus (Národní divadlo Brno po nástupu Milana Šotka)

V roce 2019 se stal uměleckým šéfem činohry Národního divadla Brno dramaturg Milan Šotek. Řez to nebyl zdaleka tak ostrý, jako při výměně předchozího vedení v roce 2014, kdy Martin Františák nahradil Petra Halberstadta (který stál dva roky v čele činohry po předchozím šéfování Zdenka Plachého). S odstupem čtyř let je možné konstatovat, že se toho s novým týmem dramaturgicky tolik nezměnilo a nové vedení drží dříve nastolený kurs. Pozornost přitom dělí rovným dílem mezi autory či tituly klasické (Čapkova Matka (poznámka redakce: O inscenaci psal Marek Lollok v SADu 4/2022 /Čeští klasici dnes/), Jiráskova Lucerna, Shakespearův Večer tříkrálový, Čechovův Racek), divácky vděčné nebo lákavé (Mornštajnové Hana, Kunderovi Majitelé klíčů (poznámka redakce: O inscenaci psal Marek Lollok v SADu 4/2021 /Mezi minulostí a dneškem/), osvědčené, leč nemainstreamové (pokračování v tradici uvádění textů Rolanda Schimmelpfenniga – Idomeneus a Zlatý drak (V roce 2016 mělo premiéru Kdyby, tak, a co pak v režii Thomase Zielinského.) i zcela novátorské (zejména autorské kusy, například Feminista (Šindelkův text i samotná inscenace vyvolaly bouřlivou diskusi i výrazně protichůdné reakce. Mj. se v této souvislosti hojně debatuje o nadsázce – jinými slovy, zda humor skutečně bagatelizuje, nebo naopak dopomáhá akcentování problému – a jejím využití při zobrazování určitých jevů, v tomto případě zneužívání moci na /uměleckých/ vysokých školách od ponižování, přes sexismus až po sexuální obtěžování. Právě vůči karikování problematiky se ve své polemice až nezvykle ostře vymezila například Eva Klíčová. Mnohem výraznější karikatury téhož tématu se však dopouští např. Petr Zelenka v inscenaci Fifty, jemuž tento motiv poslouží pouze jako situační gag /jeden příklad za všechny – iniciativa „Ruce pryč“/.), ale také třeba nepříliš známý Molnárův Liliom). Tradičně pak umisťují tzv. klasickou činohru do Mahenova divadla a novější nebo autorské kusy do Reduty; proporčně zhruba půl na půl, tedy čtyři osvědčené dramatické texty a čtyři modernější. (Počet premiér v jedné sezóně se snížil z deseti na osm.)
Dramaturgicky lze vedle osvědčených dramat vypozorovat tendenci nasazovat u klasických autorů i méně známé tituly: platí to pro Molièrova Amfitryona, Corneillova Lháře, Schnitzlerova Anatola i Nikoho Ödöna von Horvátha, uvedeného v české premiéře. Někteří dramatici se v poměrně krátkých časových úsecích opakují – Shakespeare (Něco za něco, Večer tříkrálový, chystaný Hamlet), Schimmelpfennig, Čechov, silná je linie německojazyčná (vedle výše jmenovaných ještě Brecht nebo Hauptmann) a anglojazyčná (Albee, Icke, Kirkwoodová, Letts, Stoppard, Wright). Výrazná je i skupina textů psaných na zakázku a autorských inscenací (Holiček – Roky a kroky, Stančík – Starý dobrý Oldřich Nový, Šindelka – Feminista, Vůjtek/ Štech – Ohnivá země Václava Štecha). Lze tedy konstatovat, že za Šotkova vedení se činohra stabilizovala do podoby, kterou jí vtiskl již Františák a jeho dramaturgický tým. Sám Šotek pak chápe východisko činohry zejména v dramatickém textu a herci a „sní o činoherním divadle, které bude alternativou k alternativě“. (Dramaturg. Milan Šotek: Dnešní činohra se rozmělňuje alternativními postupy, www.novinky.cz, rozhovor s Radmilou Hrdinovou, 26. 10. 2018)
Snad právě proto si s sebou nový umělecký šéf jako kmenového režiséra přivedl Štěpána Pácla, známého svým důrazem na slovo, na důkladnou práci s (původními) významy, jevištní metaforou a s herci. Pácl byl a je režisér dramatické výpovědi, ve svých inscenacích nabízí podrobné čtení výchozího textu, který ctí, důsledně oživuje a převádí do jevištního tvaru, v jehož středu stojí slovo-herec-gesto-význam. Výsledkem je tzv. dramaturgická činohra s důrazem na sílu slova či repliky, kdy inscenace, respektive režie slouží textu a vyjevuje jeho významy – spíš, než aby s ním vedla (polemický) dialog nebo ho dekonstruovala.
Zhruba v polovině první tvůrčí pětiletky Šotek přivedl do Národního divadla Brno čerstvou absolventku DAMU, režisérku Aminatu Keitu. (Pomyslným třetím kmenovým režisérem je Martin Glaser – uvedl například Shakespearovo Něco za něco, Kunderovy Majitele klíčů nebo Schimmelpfennigova Zlatého draka-, ten však dělí pozornost takřka rovným dílem mezi činohru a operu.) Také ona, zdá se, uvažuje v intencích dramaturgického divadla. Ostatně již na škole se věnovala klasickým položkám světové literatury (Jak se vám líbí, Bratři Karamazovi, Višňový sad). Keita má tendenci více aktualizovat, avšak i ona, což je patrné například v Brechtově Kavkazském křídovém kruhu nebo Molièrově Amfitryonu, klade důraz na mluvní projev a sílu výpovědi, textové významy přitom spíš jen dokresluje nebo hravě zvýrazňuje.