Buď direktní a neobrušuj hrany, které mají drhnout

Co vede divadelního praktika k tomu, aby sám začal překládat a překlad prostě nezadal? Touha si to zkusit nebo spíš „z nouze ctnost“? Jaká byla a je vaše motivace?
Šimon Dominik: Mě pro překlad nadchnul na DAMU Julek Neumann a jeho překladatelský seminář, což byla tehdy ještě taková nesystémová záležitost, nikoliv součást kurikula, jako je tomu dnes. Do té doby jsem překládal maximálně podstročníky pro úřední překlady, co dělal táta. S Julkem Neumannem jsem zjistil, že mě baví rozkódovávat a zase zakódovávat text, že k téhle činnosti asi jisté dispozice mám, i když jsem se tomu do té doby spíš snažil vyhýbat. A potom se to pěkně sešlo s výběrem titulů do DISKu. Já se tehdy zabýval Stoppardem a narazil jsem na jeho nepřeloženou hru On the Razzle, později tedy Na flámu. No a vyplynulo – ani nevím, jestli jsem to navrhl já nebo Julek – že když to chci inscenovat, tak ať si to taky přeložím.
David Košťák: Pokud se jedná o překlad hry s konkrétní realizací, v minulosti k tomu v mém případě vedla právě ta „z nouze ctnost”. Na překlad nebyl dostatek prostředků a čas, s nimiž by mi bylo komfortní překladatele oslovovat. V případě překladů tzv. „do šuplíku” mě k tomu většinou ponoukne okouzlení původní hrou a chuť s ní strávit více času.

A co tě takhle, Davide, v minulosti „okouzlilo“, bez jistoty, že to jednou uvidíš realizované? A čím?
Košťák: Pomona od Alistaira McDowalla. Oslovila mě tím, jakou sílu dává slovům. Slovo a vyprávění v téhle dystopické fantasy inspirované H.P. Lovecraftem formují skutečnost. Paradoxní je, že se té hry záhy ujal Jan Holec a společně jsme ji inscenovali v Divadle DISK. Z mých překladů trochu vybočuje Řeka Jeze Butterwortha. Má nejblíže klasické komorní hře. Ale vynahrazuje to hutnou atmosférou a nápaditou prací s žánrem. To, co se tváří jako psychologický thriller, se nakonec ukáže být poměrně melancholickou studií muže ve středních letech, který není schopný navázat zdravý vztah.

Ty jsi, Šimone, před režií studoval žurnalistiku a češtinu, pokud vím.
Předpokládám, že nějaký zájem o jazyk je ti vlastní.
Dominik: Ano, vystudoval jsem žurnalistiku a mediální studia a z bohemistiky jsem odešel po čtyřech semestrech právě kvůli studiu režie. Tři školy mi přišly absurdní, ale na mediálních studiích už jsem byl těsně před dokončením, takže to odnesla bohemistika, kterou jsem chtěl nicméně studovat odjakživa. Životní paradox. Co se týče překládání, zájem o jazyk jsem měl vždycky. A pak to determinující rodinné prostředí. Oba rodiče anglisti, on na to člověk kouká už od raného věku, točí se okolo toho hovory i okruhy přátel a známých. Od našich tam samozřejmě byl i tlak se ten jazyk naučit, přijmout tu kulturu, to všechno na mě mělo vliv.

Není žádné tajemství, že tvůj otec, Pavel Dominik, je přední český překladatel, americké dramatiky především. Považuješ to spíš za výhodu či nikoliv? Konzultujete spolu svoje překlady? Komentujete si je?
Dominik: Bavíme se o nich. Dodneška tátovi ty hotové překlady dávám číst. A když řeším nějaký opravdu náročný zádrhel, tak se ho ptám. Divadelní překlad už dneska tátovi taky okomentuju, když na to přijde. Na ty prozaické bych si netroufl, to mi opravdu přijde jako jiná disciplína. A dokonce se i táta občas ptá na něco mě!
Ale když jsem – myslím, že třikrát – režíroval hru v jeho překladu, na první čtené jsem ho nechtěl, přestože na ty on dochází hrozně rád. Na úpravách jsme se nicméně vždycky v pohodě dohodli, byť tam už to byl spíš vztah režisér-překladatel.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU