Nové formy na West Endu? (Racek v Londýně)

Ve své nejnovější inscenaci Čechovova Racka (kvůli pandemii koronaviru o dva roky odložené) režisér Jamie Lloyd znovu ohledává možnosti jevištního minimalismu. Stejně jako v předešlých pracích z posledních let (zejména v Pinterově Zradě a Crimpově adaptaci Rostandova Cyrana (O Lloydově inscenaci Cyrana jsem psala v SADu 2/2022 v článku Třikrát bez nosu; o inscenaci Pinterovy Zrady v SADu 5/2019 v článku Manželé a milenci v Londýně.) oprošťuje svůj režijní výraz, jako by hledal, bez čeho všeho se ještě divadlo obejde (a také co všechno vydrží divák na West Endu, zvyklý přece jen na konzervativnější divadelní produkce).
V Cyranovi se Lloyd zbavil vyjma mikrofonů a pár židlí téměř veškeré dekorace, aby pozornost plně nasměřoval na dramatičnost slova a strhující hereckou akci. V Rackovi jde ještě dál. Obejde se bez dekorace i výraznějších kostýmů a také hudba má v inscenaci jen okrajovou roli. Navíc zásadně oprošťuje herecký výraz: zatímco v Cyranovi minimálně James McAvoy v titulní roli místy doslova exhiboval (role Cyrana k tomu pochopitelně vybízí) jak fyzicky, tak především slovní ekvilibristikou (Předváděl bohatý hlasový rejstřík, střídal řadu přízvuků angličtiny, pohrával si s dynamikou slova a využíval všechny možnosti, které mu Crimpovy verše nabízely.), drží v Rackovi Lloyd herce velmi zkrátka – většinu času jen posedávají na scéně a své repliky velmi ztišeně pronášejí na mikroporty.
Racka uvádí The Jamie Lloyd Company v deset let staré adaptaci Anyy Reissové, která pro britské inscenace mimo jiné upravila i Tři sestry a Strýčka Váňu. Oproti Crimpově radikální verzi Cyrana je její přepis umírněnější – v podstatě jen hutnější v dialogu a modernizující některé reálie, které zároveň lokalizuje do soudobé Británie. Arkadinová tak září na West Endu, letní sídlo jejího bratra není na zapadlé vesnici, ale na odlehlém ostrově, společnost po Šamrajevovi nepožaduje zapůjčení kočáru ale Land Roveru. Jemné aktualizace dodávají inscenaci švih a v některých situacích humor, jako když místo lota v posledním dějství hrají postavy šarády (scéna ovšem s největší pravděpodobností vznikla až v improvizacích během zkoušení). Rozverné a lehce absurdní hádání názvu Hamlet předváděné napodobováním vepře (ham = šunka) vytváří efektní kontrast k tragickému závěru hry.