Zápisky z jelení farmy (výuka ritualistického divadla ve Finsku)

Na následujících řádkách se pokusím o reflexi své cesty na intenzivní měsíční kurz ritualistického divadla a performance na divadelní fakultě finské Uniarts Helsinki, který se konal na přelomu srpna a září 2022. Kurz sestával ze tří týdnů teorie prokládané dílčími praktickými úkoly a jednodenní cestou do jeskyně Sipoo a ze závěrečného výhradně praktického týdne, který se odehrál na jelení farmě na severu Litvy. Cílem programu bylo pochopit fenomén rituálu prostřednictvím jeho prožití samotnými účastníky a nabídnout tak některé rituální aspekty jako potenciální zdroj vlastní tvorby. Kurz vedli divadelní režiséři a ritualističtí umělci Jani-Petteri Olkkonen a Eero-Tapio Vuori, zvaný Eki. Kromě toho, že oba již několik let na fakultě vyučují a věnují se aktivně tvorbě různých forem činoherního i participativního divadla, Eki také v minulosti prováděl rozsáhlý výzkum domorodých rituálních praktik v Africe, Asii, Jižní Americe a na Sibiři a zabýval se šamanismem. Účast v tomto předmětu (o kterém se mezi finskými studenty divadelní režie, kterým je určen primárně, na fakultě mluví jako o „must-have“) umožnila nahlédnout kontrast Česka a Finska v přístupech jak k výuce na divadelní škole, tak ke světu vůbec.

den první a druhý: hledání pozice Metodické zaměření kurzu na vycházení ze sebe samotné otevřel hned první úkol: nakreslit a následně ostatním odprezentovat svou vlastní kosmologii, tedy zanést do 2D plochy způsob, jakým je strukturován náš osobní vesmír, naše hodnoty, přesvědčení; jak smýšlíme o jeho vzniku a vývoji. Jedná se o metodu profesorky Pauliiny Hulkko, režisérky, která aktuálně vyučuje herectví na univerzitě v Tampere. Nakreslit vlastní kosmologii představovalo asi nejtěžší úkol, jaký jsem kdy dostala. Prohlížela jsem si večer u počítače kosmologie jednotlivých náboženství, vzpomněla jsem si na Pratchettovu Zeměplochu na hřbetě čtyř slonů na zádech želvy A‘Tuin, a nebyla jsem si vůbec jistá, nakolik má být pojetí mého vesmíru abstraktní, nakolik konkrétní, nakolik osobní a nakolik univerzální. Po večeru stráveném v naprostém zoufalství jsem nakonec vzala úkol jako hru a odvinula ji od asociace něčeho blízkého – červené pražské tramvaje. Svět jako labyrint kolejí, turistické elektrické koloběžky jako zlá božstva. Následující den při prezentaci mi ale pedagogové a studenti začali s vážnou tváří klást otázky typu: „Do tramvaje se dá nastoupit a dá se z ní i vystoupit?“, „Jsou v labyrintu všichni ztraceni?“, „V jakém vztahu je chaos k řádu?“, „Proč jsou tam slunce a měsíc, jaký mají význam?“. Pod touto palbou začalo být před zcela cizími lidmi velmi těžké vlastní svět – navíc načrtnutý spíš lehkovážně – ubránit. Zatímco já vnímám z pražského života tramvaj jako sympatickou živou bytost (přiznávám, že třeba vždycky mávám Mazačce) a kosmologie měla být vlastně hravá, na kurzu ji všichni začali vykládat velmi vážně a tramvaj chápali jako industriální symbol, který je znepokojoval. Proč, jsem pochopila vzápětí. V podstatě všechny ostatní kosmologie byly koncipovány v těsném sepjetí s přírodou – klíčovou roli v nich hrálo moře, hory, ptáci nebo sobi. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že zatímco ostatní studenti (Skandinávci, ale například také student pocházející z řeckého ostrova) mají k přírodě velmi silný a blízký vztah, jsem v kurzu společně se studentem z Německa jediná skutečně městsky orientovaná. Ten den jsem se cítila hrozně, zdálo se mi, že jsem nedokázala komunikovat svůj vnitřní svět do srozumitelné podoby a bylo mi z toho velmi úzko.