Kam kráčí Jiří Havelka? A kudy to proboha jde? (Racek na Zábradlí a Heda v činoherním klubu)

Jiřího Havelku netřeba příliš představovat. Je to už sedmnáct let, co získal v Cenách Alfreda Radoka ocenění Talent roku, a zhruba stejně dlouho se objevuje ve veřejném prostoru jako divadelní režisér, divadelní i filmový herec či moderátor a sklízí za svou činnost další rozličné ceny. V letech 2011–2019 byl vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a od roku 2019 je známý i jako tvůrce divácky úspěšných filmů. Pokud zůstaneme pouze u divadelní tvorby, je záběr jeho projektů typově velmi široký – od loutkových inscenací přes taneční tituly až po projekty na průniku site-specific, dokumentárního divadla a participativní performance. Jednu věc však měly jeho počiny zpravidla společnou: autorský přístup založený na kolektivní improvizaci v průběhu zkoušení s absencí pevné textové předlohy. „Však havran děl: Už víckrát ne.“ Za poslední rok Havelka na předních českých scénách nastudoval dvě inscenace formálně tradičních dramatických textů: nejprve Čechovova Racka v Divadle Na zábradlí (premiéra se uskutečnila v březnu 2024) a poté drama současné, v Británii působící autorky Niny Segal Heda Gablerová – naostro (v únoru 2025). Dalo by se říct, že v kontextu Havelkovy tvorby jde o plot twist, neočekávaný dějový zvrat, který zásadně mění „směr příběhu“ a zároveň poodhaluje něco, co dosud zůstávalo skryto.

seříznutý Racek a matný svět jeho postav Racek chystaný na Zábradlí vzbuzoval již před premiérou velká očekávání. Nešlo jen o odkaz Léblova Racka, ale také o skutečnost, že současné umělecké vedení, zaměřené na autorské tituly a dramatizace textů primárně nedivadelních, po dlouhé době nasazuje tzv. klasické drama. Dramaturgyně Dora Štědroňová v programu k inscenaci píše, že „nejen klasický titul, ale i režie poněkud neklasického tvůrce Jiřího Havelky činí z inscenace překvapivý zvrat v dramaturgii divadla“. Svádělo to tak již dopředu k fantazírování, co překvapivého Havelka s čechovovskou látkou vyvede.
První výrazný zásah je možné pozorovat již na samotném půdorysu škrtů. Havelka se Štědroňovou se nezbavují jen obvykle vypouštěných zbytných postav jako je Jakov, služka a kuchař, ale také figur výrazně významotvornějších – Medvěděnka, Šamrajeva a Pavlíny – a spolu s nimi značného množství situací a replik. Celý Racek je tak zostra zkrácen a soubor ho zvládne odehrát v kuse za pouhou hodinku a čtyřicet minut.
Takový radikální „seřez“ má vícero účinků, které spolu ve výsledku souvisejí. Především dochází k narušení základního motivického rámce dramatu, kterým je řetězec nešťastně zamilovaných postav. Není tu, kdo by zoufale naháněl Mášu ani Dorna, a tyto postavy, značně omezené ve svých interakcích, jsou redukovány na pouhé obrazy alkoholismu a rezignace. Nenavazují žádné skutečné vztahy a se svým okolím komunikují jen velmi málo, vznášejí se v jakémsi existenčním vakuu. Také vyškrtnutí správcovského páru, který se stará o panství a přináší tím určité reálné praktické svázání s místem děje (např. vypuštění hádky o koně, která je dějovým hybatelem ve druhém dějství), napomáhá tomu, že celá inscenace působí poněkud abstraktně, přízračně. Postavy v inscenaci se namísto živoucích figur s prokreslenou psychologií stávají spíše idejemi postav, črtami, které se všechny v podstatě nepřetržitě tísní na malém prostoru dobového pokoje. Tuto skutečnost režijní pojetí ještě umocňuje, když nechá jejich představitele po celou dobu manipulovat s jednou prvoplánově významotvornou rekvizitou jako zaseklé v čase: Máša-vodka-alkoholička, Dorn-kniha-rezignace, Arkadina-karty-manipulace, Trigorin-zápisník-parazit, Sorin-šachy-nehybnost, Treplev-psací brk-introspektiva. Nina sice svou vlastní rekvizitu nemá, ale připadne jí alespoň romantické zátiší s lavičkou a břízkami v popředí scény, ve kterém se často choulí. Jako by tvůrci nevěřili psychologii a museli ji nahradit ikonografií, poněkud mechanicky, schematicky.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU