Chci být dramatik a je mi jedno, že to nikoho nezajímá

Právě ses vrátil z Berlína, kde na festivalu Ein Stück: Tschechien proběhlo scénické čtení tvého textu Vyhubyt. Jaké to bylo, slyšet svou hru v cizím jazyce?
Je skvělá zkušenost vidět, jestli se povede přenést vtip do jiných jazyků, obzvlášť v případě komedie, která je dost založená na slovním humoru, jako Vyhubyt. A tady to dopadlo dobře a na festivalu jsme vyhráli v hlasování diváků o nejlepší hru. Cena publika má praktický dopad. Maira Neubert bude mít zafinancovaný další překlad mého textu do němčiny, který se bude hned příští rok prezentovat ne v rámci festivalu, ale během samostatné akce, kde se čte jen jedna hra a následuje debata s dramatikem. A já bych měl do Německa jet na autorskou rezidenci.

Jak je to s překlady tvých her obecně? Plánují se nějaké zahraniční inscenace?
Maira zatím do němčiny přeložila hru Sorex a Vyhubyt – tu jako Ausgewohnt, což znamená něco jako „bydlení skončilo“, ale je to taky neologismus. Dohodli jsme se, že uděláme v němčině prvně můj nejnovější text Ofélie OnlyFans a pak asi Slučitelné díly. Teď také vznikl anglický a polský překlad Vyhubyt a hra bude nejspíš přeložená i do italštiny a španělštiny.

Jsi sice mladý, ale už etablovaný tvůrce, a tak se o tobě dost mluví. Hodně se třeba propírá negativita námětů, které zpracováváš. Jak přijímáš tuto zpětnou vazbu?
Mě ani tolik nemrzí, když někdo řekne něco negativního o mojí inscenaci, osobnější je pro mě dramatický text. Je úplně v pořádku, když se nelíbí. Vadí mi ale podsouvání toho, že nepíšu upřímně a že je v tom nějaký kalkul. Teprve při psaní přicházím na to, jak bude hra vypadat. Není to konstrukt, neřeknu si: „udělám to tak a tak a bude to provokovat v tom a v tom.“ Chci zachytit nějaký Zeitgeist, něco, co mě trápí, co ke mně doléhá, něco o společnosti. Nebudu se vyhýbat negativním věcem, je to součást mojí práce. Nová dramatika má být i o tom, o čem se lidé bojí přemýšlet. Jeviště není místem klidu.

Kritika může přicházet i kvůli míře vulgarity, která se v textech objevuje.
Vím, že se to v některých kritikách řešilo u Slučitelných dílů, ale v mém rodném kraji se takhle mluví. A říkal jsem si, že postavám nemůžu brát jejich způsob komunikace. Hodně jsem čerpal z vlastní zkušenosti, když nám v Podbořanech sloučili gymnázium s učilištěm a začali jsme mít společně lyžáky, jídelnu, tělocviky, fotbalové turnaje. Bylo to přínosné, a „když jsme prolomili třídní ledy“ (Replika se objevuje v textu Vyhubyt.), zjistili jsme, že toho máme spoustu společného. Zázemí máme jiné, ale na obou školách zažíváme stejné věci, které nás frustrují a vůči kterým se potřebujeme ostře vymezovat. Cítil jsem, že ty předsudky byly živené zvenku. Není prostě dobré být jen ve své bublině. Třeba zubař se s automechanikem potká naposledy v devítce. Pokud tedy ten budoucí zubař nešel – což je dost pravděpodobné – na osmiletý gympl. Pak by to bylo naposledy v páté třídě. I tohle vytváří ve společnosti určitou tenzi. Například v Británii je to ještě mnohem míň prostupné, už jenom proto, že školství a zdravotnictví jsou z většiny soukromé. Tam je hodně znát, jestli máš nebo nemáš peníze. A u nás to podle mě začíná být taky víc a víc vidět. Například podle bydlení hned víš, do jaké skupiny kdo patří. Nesnáším pojem „sociální výtah“. Když ho slyším použít nějakého politika, mám pocit, že ten výtah hoří, a že ti, kteří „nemají problém“, jedou tím druhým – rychleji a výš.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU