Okolo Hradce podevětadvacáté (festival Regiony Hradec Králové)

Článek o hradeckém festivalu Regiony by měl téměř povinně začít zdůrazněním toho, že se jedná o akci, jejíž smysl (i význam) přesahuje pouhý součet odehraných divadelních představení. Na prahu Kristových let se Regiony pevně etablovaly nejen jako největší domácí akce svého druhu, ale především zcela samozřejmě dovedou rozžít jindy poklidné centrum města atmosférou nefalšované lidové veselice. Což se zdá být důležitější, než kolik povedených a kolik méně povedených kousků dokázal během osmi dnů oběhat a usedět jeden divadelní kritik. Připomenutí tohoto typu samosebou není zvlášť objevné, stejně jako další postřeh, který je rovněž namístě zmínit jaksi před závorkou: redukce festivalu na několik málo jednotlivých zážitků je v případě Regionů mnohem více zplošťující, než tomu bývá obvykle.
Do třetice je dobré poznamenat, že Regiony jsou typickým festivalem určeným primárně místnímu publiku, nikoli odborné veřejnosti. Festival je sice mezinárodní, s několika čestnými výjimkami tu ale tradičně platí, že „velcí“ zahraniční činoherní hosté obvykle nepředstavují ty nejsilnější položky programu. Pro hradecké příznivce činoherního divadla je lákavější možnost zhlédnout řadu českých produkcí (zřetelně se to odráží na zaplněnosti hlediště), a to zdaleka ne jen těch regionálních. Z hlediska reflexe je to poněkud zkreslující: pravidelný divadelní návštěvník velkou část takových titulů viděl již dříve, přednost tudíž logicky dostává dobrodružné prozkoumávání alternativní „drakovské“ části programu. Pravděpodobnost, že se zde mezi méně známými zahraničními (a leckdy i domácími) položkami objeví několik perel, se blíží jistotě. Jistou kompenzací pro tento typ návštěvníků festivalu je neoficiální showcase Klicperova divadla, které v první polovině festivalu tradičně nabízí výběr titulů z vlastní aktuální produkce.

vzpomínka na jeden povedený výlet Belgický TOF Théâtre je de facto volným sdružením několika tvůrců; na repertoáru má celou řadu loutkových titulů pro děti i dospělé, s nimiž jejich autoři neúnavně křižují Evropou. Do Hradce přijel Alain Moreau s loňskou inscenací Léto ‘69, a zahrál ji v intimním prostoru vytvořeném na jevišti Draku. Převyprávět příběh, který tohle one-man show předvádí, je stejně jednoduché, jako nicneříkající. Blíže neurčená dvojice si v ikonickém Volkswagenu „broučkovi“ vyjede do hor, tam oba na malebné louce nejdřív piknikují, pak si chvíli čtou a nakonec se o něco delší chvíli oddávají erotickým radovánkám. Nic víc, nic míň. Mnohem podstatnější je, jakým způsobem to všechno Moreau předvede – a to dokonce ve třech paralelně běžících plánech. Diváci sledují živého herce, který přímo před sebou drží velkou loutku (jakéhosi polomanekýna) představující starého brýlatého muže. Ten si s lahví piva v ruce pouští film, ve kterém on sám zastává polovinu zmíněného páru. A dotyčný film vzniká přímo na místě jako live cinema s využitím miniaturních loutek a pohyblivých objektů; třeba dětského vláčku, který krouží horskými údolími, zatímco autíčko obou výletníků čeká společně s místní krávou před staženými závorami. Vzhledem ke komornosti prostoru (hrálo se odhadem pro třicet diváků) jsou detaily docela dobře vidět nejen v projekci, ale i naživo, zdrojem pobaveného potěšení tudíž může být i „nesoulad“ mezi tím, co se odehrává reálně a co ukazuje kamera.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU