Já už fakt vůbec nevím, kdo jsem (Should I stay or should I go souboru 11:55)

V divadle NoD režírovala Anna Klimešová inscenaci Should I stay or should I go nazvanou podle stejnojmenné skladby britské punkrockové skupiny Clash. Uskupení 11:55 ji nabízí jako „simulátor rozhodování“. Je to docela přiléhavé označení pro zážitek, kterému jsme jako diváci vystaveni. Všechny postavy totiž stojí před nějakou zásadní volbou, nebo ji aspoň tak vnímají, a vedle toho se rozhodují o spoustě dalších věcí, vesměs banalit. Svá dilemata berou vážně a většinou je také řeší přímo s někým z publika.
V hledišti se ještě svítí, když Michal Bednář prochází scénou a kontroluje, jestli je vše připraveno. Představí se jako Torvald. Obrací se na diváky od stolku se sklenicemi a dvěma lahvemi vodky: Prý bude večírek, ale on by si nalil už teď. Má nebo nemá? Není na alkohol brzo? Kdo by si dal taky? Sotva rozdá panáky, přichází Pavlína Balner, v každé ruce jedny šaty. Pozdraví letmo publikum a ptá se Torvalda: „Který?“ Ten ji s otázkou posílá za diváky. Herečka tedy osloví slečnu z publika, představí se jako Nora, zeptá se na jméno, na tykání a na šaty, volbu si potvrdí u Torvalda a odejde se převléct. Přijde Petr Ťopek a třímá v jedné ruce bílý, v druhé černý svetr: „Já jsem Nils. Jedu na Silvestra k šéfovi. Kterej?“ Rituál představování a otázek na diváky se vtipně, s trefně načasovanými pointami, opakuje ještě mockrát a je čím dál grotesknější a absurdnější. Torvald neví, jakou pustit hudbu, Nora přijde s další variantou oblečení, Jan Hofman se jako Henrik ptá, jestli je v pořádku, že silvestrovské společnosti zatají svoji nemoc, Nils řeší dárek pro hostitele, pak jakou kytku Noře. Johana Matoušková jako Kristina komentuje dění online přes notebook položený na stolku. Její postava si není jistá, jestli chce na večírek přijít, a konzultuje z obrazovky s publikem, jak se případně omluvit. Jen Torvald nabízí, že to za všechny klidně rozhodne, protože je „zvyklej dělat ve firmě tisíc rozhodnutí za den“.
Když je legrace s příchody na silvestrovský večírek a radami diváků v nejlepším, svěří se přítomní se skutečnými dilematy. Henrik miluje Noru, ale bojí se jí to říct a taky neví jak, Nils chce konečně svého šéfa požádat o povýšení v práci a Nora se „asi rozhodla, že opustí svýho muže“, tedy Torvalda. „Je to dobrej nápad?“ ptá se nejistě diváků. Zamíří k východu ze sálu, nad kterým visí cedulka EXIT, ale v poslední chvíli zaváhá, zase se vrací a bezradně popíjí v křesle. Připadáme si, jako když přijdeme na večírek, kde nikoho neznáme, a snažíme se rychle zorientovat a zjistit, kdo je kdo. Z toho jak vypadá, mluví, reaguje, z krátkého hovoru. Teď už známe všechny postavy jménem (dokonce i pár lidí z publika) a tušíme, kdo má jaký problém. Jako bychom ani nebyli v divadle. Hranici mezi jevištěm a hledištěm rozpouští nejen rozsvícený sál, panáky a nabízené občerstvení, ale především to, jak bezprostředně herci na publikum reagují, samozřejmost jejich existence na scéně. Pocit naprosté svobody.