Rozdrcení a vymačkaní (Ědouard Louis v pražských divadlech)

„Pro vládnoucí je politika nejčastěji estetickou otázkou: způsobem myšlení, způsobem vidění světa, utváření sebe sama. Pro nás znamenala život, či smrt.“ / Louis, É.: Kdo zabil mého otce, Praha 2021, s. 67-68./

Pandemie koronaviru, se kterou se Česko potýká od března 2020, odhalila významnou měrou rozličné problémy naší současné společnosti. Ať už jde o zranitelnost těch nejslabších, složité postavení neúplných rodin, kvalitu vzdělávacího systému, finanční strádání a život v sociálně vyloučených lokalitách či celých regionech. Ve veřejném prostoru se objevily reportáže, průzkumy a eseje, které poukazovaly na nerovnoměrnost dostupnosti zdravotní péče, osamělost seniorů, potíže při distančním vzdělávání (pro méně talentované žáky často znamenalo velkou překážku, pokud si vůbec jejich rodiny mohly dovolit elektronická zařízení pro vzdálený přístup na vyučování), nebo pracovní ohrožení lidí s nízkým příjmem majících často nestabilní, krátkodobé pracovní úvazky na hranici legality, navíc většinou bez dostatečně ušetřených financí. Český rozhlas v půlce roku 2021 nabídl dokumentární sérii Apoleny Rychlíkové Život během pandemie, velký ohlas vzbudila kniha sociologa Daniela Prokopa Slepé skvrny vydaná sice už v roce 2019, ale diskutovaná a znovu vytištěná právě během pandemie. Loni se objevila i kniha sociologa Pavla Pospěcha Neznámá společnost a soubor reportáží novináře Vratislava Dostála Česká jízda o životě mimo velká centra. Všechna tato díla se zajímají především o lidi – abychom použili poněkud archaický výraz – na okraji. „Vinou nedostatků veřejné politiky si v některých regionech a vrstvách obyvatelstva (například samoživitelky) uchováváme ostrůvky skutečné chudoby,“ píše nekompromisně Prokop. /Prokop, D.: Slepé skvrny, Praha Brno 2020, s. 16./
Zájem umělců o život těch méně úspěšných není samozřejmě nic nového, v posledních letech však domácích počinů s touto tematikou přibylo.