Otazníky nad metodou Buraj (umělecký šéf HaDivadla na cestě do Prahy)

„Neříkej mi, že to, co jsem před chvílí slyšela, je pravda.“

Pražské publikum mělo na přelomu března a dubna šanci vidět dvě nejnovější inscenace uměleckého šéfa HaDivadla Ivana Buraje. Nejprve na konci března uvedlo Divadlo v Dlouhé, kam Buraj v sezoně 2025/2026 po deseti letech působení v pasáži Alfa přechází, Cestu dlouhým dnem do noci Eugena O’Neilla a po Velikonocích v Arše+ představilo HaDivadlo hru Jenom konec světa francouzského dramatika Jeana-Luca Lagarce, která je (prozatím) poslední Burajovou režií na domovské brněnské scéně. Oba texty pojí sevřené rodinné prostředí, dysfunkční mezilidské vztahy a složitost či nemožnost být vůči sobě upřímný a pravdivě komunikovat. V obou inscenacích také Buraj vcelku důsledně uplatňuje režijní metodu zřetelnou v jeho předešlé tvorbě. Ta zde také – ač v mnohém uhrančivá, promyšlená a propracovaná – naráží na své limity. Bylo to zřejmé nejen z toho, kolik lidí opouštělo během představení Archu+ a kolik diváků se 3. dubna nevrátilo po přestávce do hlediště v Dlouhé. Rovněž kritická obec je rozpolcená. Ať už máme na mysli publikované reflexe O’Neilla v Dlouhé nebo vášnivé diskuze o smyslu uvádění Lagarcova textu dnes, respektive o samotné Burajově režijní metodě na baru Archy+ po představení (jichž byl autor tohoto textu účasten).
Lagarcův text z roku 1990 tomu, co chce Buraj jevištním dílem říci, i tomu, jakými prostředky to říká, vyhovuje lépe než téměř sto let starý text barda amerického psychologického realismu. Francouzský dramatik do středu své hry umístil mladého muže, který se vrací z velkého města (Paříže?) k rodině na venkov, aby jí oznámil, že brzy zemře. Nedostane se však téměř ke slovu a zůstává ponejvíce němým svědkem popisů životů příbuzných, vzpomínek na minulost, ale též výčitek a aspirací vůči němu. Základním leitmotivem jsou hranice komunikace, ne-rozumění si, omezenost slov, jimiž kroužíme kolem tématu, aniž bychom jej dokázali přesně popsat, či naopak pravda, o níž mluvit nechceme a kterou halíme do mlhy uhýbavého, nedořečeného či vyloženě lživého. Ve hře se mnoho hovoří, ale málokdy se říká to podstatné, opravdové. Mladší bratr hlavního hrdiny Antoine i další členové rodiny hledají slova, která nenacházejí: ANTOINE: „Jenom jsem říkal, / Chtěl jsem jenom říct / A nemyslel jsem to špatně, / Jenom jsem říkal, / Chtěl jsem jenom říct…“ Nebo dokonce vůbec nevědí, proč spolu hovořit. ANTOINE: „Mluvíš na mě? / Proč mně to vykládáš? / Proč mně to říkáš? / Co ti mám na to říct, / Mám ti na to něco říct?“
Rodina je tu metaforou dnešního světa zahlceného slovy, banalitou, polopravdami a dezinformacemi. Pořád něco říkáme, ale to podstatné nevyslovujeme, ba ani neznáme. Vše je relativní a proměnlivé: snacha Catherine ani Matka si nepamatují věk vlastního syna; když sestra Suzanne popisuje Antoinův dům, nejdřív říká, že je hezký, pak vše otočí; u Matčiny vzpomínky na společné nedělní víkendy tápeme, zda na ně myslí v dobrém či s hořkostí.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU