Orgiastický rauš i formalistní eskapády (Theatertreffen 2023)

Nejvýznamnější divadelní festival německo-jazyčného prostoru Theatertreffen prezentující vždy v květnu deset „pozoruhodných“ inscenací z německy mluvících zemí (které ovšem nemusejí být nutně v němčině) se letos odehrával ve znamení hned několika krizí. Nejprve musel být narychlo vyměněn intendant pořádající organizace Berliner Festspiele (odešel „na vlastní žádost“ poté, co média referovala o zneužívání moci a toxickém pracovním prostředí). Jeho nový nástupce Matthias Pees se pak vehementně snažil o nový začátek a do čela Theatertreffen povolal tým složený hned ze čtyř žen, který se po nelehkém začátku a rozkolech ustálil na třech členkách: Oleně Apchel (z Ukrajiny), Carolině Hochleichter (z Německa) a Joanně Nuckowské (z Polska). Kolektivní vedení a diverzifikace měly vést k větší otevřenosti a multiperspektivitě, což zřejmě přispělo i k lehké naddimenzovanosti programu, který vedle klasických hostujících inscenací obsahoval ještě i deset dalších společensko-politicky konotovaných formátů s řadou programových akcí jako Responsibility Treffen: Válka v Evropě zabývající se otázkou, s jakou zodpovědností máme přistupovat k umělcům a umělkyním, kteří z politických důvodů ztratili možnost tvořit a prezentovat své umění, Solidarity Treffen: Lidé bez země-Země bez lidí mapující situaci zejména na Ukrajině a v Bělorusku a prezentující performance solidarizující se s umělci a umělkyněmi z těchto zemí nebo Herstory Treffen: Ženy ve válce soustředící se na osudy žen ve válečných konfliktech. K dalším tématům patřily třeba transfeminismus, diverzita nebo ekologická krize. Kamenem úrazu bylo, že tento v podstatě paralelní festival, na němž vystupovali umělkyně a umělci, jejichž projekty vznikaly doslova na koleně v exilu nebo v bunkru ostřelovaném ruskými raketami, měl jen málo společného s tím, co na hlavních scénách předvádělo dobře situované a kvalitně financované divadlo z německy mluvících zemí. Tato problematika by vydala na samostatný článek a jen umocňuje dojem, že Západ dosud ani umělecky nenašel odpověď na to, jak adekvátně reagovat na hrůzy války. Ambice pokrýt co největší záběr témat aktuálně hýbajících společností se ale programu letošního festivalu upřít nedaly. Zdá se však, že na sebe narazily dvě koncepce, a tak stál rámcový program kurátorovaný uměleckým vedením festivalu v dosti ostrém kontrastu k hlavnímu programu, za nějž zodpovídá porota složená z kritiček a kritiků cestujících po celý rok po německy mluvících zemích v honbě za oním „pozoruhodným“ divadelním zážitkem. Je vlastně s podivem, že takovýto model přežívá ve své konzervativní podobě již od prvopočátku, tedy od roku 1964, kdy byl festival nazýván „výkladní skříní Západu“. Jediné, co letos chybělo, byl Stückemarkt, který tradičně prezentoval nové současné hry, často v podobě scénických čtení.
Vedení festivalu tento formát zrušilo s odkazem na nedostatek financí a na fakt, že se současnou hrou mnohem důkladněji zabývají jiné festivaly.

■ V článku se zaměřím na německojazyčné divadlo a pět pro mě klíčových inscenací z festivalu, který je považován za pomyslný barometr trendů současného divadla v německojazyčném prostoru. Nejprve však pro úplnost zmíním i ostatních pět pozvaných inscenací.
Aktualizovanou verzi Ibsenovy Nory poukazující na dosud přetrvávající patriarchální rozdělení rolí v rodině přivezlo do Berlína divadlo Münchner Kammerspiele. Tým okolo režisérky Felicitas Brucker doplnil původní text o pasáže napsané dramatičkami Sivan Ben Yishai, Ivna Žic a Gerhild Steinbuch, v nichž se ke slovu dostanou ti, které Ibsen opominul – služebnictvo nebo Nořiny děti. Režisér Antú Romero Nunes byl na festival pozván se svou bazilejskou inscenací Shakespearova Snu noci svatojánské. Ve formátu divadla na divadle pozorujeme, jak tuto hru zkouší skupina učitelů, kteří postupně propadají svým rolím, což má své komické i divadelně magické efekty. Gorkého Děti slunce inscenovala Mateja Koležnik v Schauspiel Bochum jako detailní psychogram vědce zkoumajícího základní otázky života, se kterým se v reálu zcela míjí; to vše umocněno atmosférou zániku v předvečer vypuknutí pandemie cholery. Anhaltisches Theater Dessau bylo pozváno se svou verzí Shakespearova Hamleta, kterého režisér Philipp Preuss inscenoval na základě překladu Mariuse von Mayenburga. Preuss vypráví Hamletův příběh za pomoci opakujících se videosekvencí jako rej vzpomínek a snových vizí jedince ztraceného ve světě nočních můr. Asociativně napsaný text bez jasně definovaných postav s titulem Samomluva (Zwiegespräch) z pera Petera Handkeho, který režisérka Rieke Sußkow na prknech vídeňském Burgtheateru přenesla do prostředí pečovatelského domu, pak nastoluje otázky mezigenerační zodpovědnosti a krouží kolem tématu, jak konstruovat vlastní identitu pomocí vyprávění.

■ Slavnostní zahájení festivalu patřilo mnichovskému Residenztheater a megalomanské inscenaci hry Matthewa Lopeze Odkaz (The Inheritance), která původně vznikla pro londýnské divadlo Hartford Stage a svou westendovou premiéru si odbyla v roce 2018 v Young Vic Theatre. Mnichovská inscenace je první německé uvedení Lopezovy hry. Režisér Philipp Stölzl přistupuje k rozsáhlému textu poměrně pietně, krátí jen minimálně a celé představení trvá víc než sedm hodin. Lopez ve hře pracuje s několika motivy kultovního románu Rodinné sídlo (Howards End) od Edwarda Morgana Forstera, přejímá jména postav a motiv domu jako útočiště a možnost úniku z konvencí vnějšího světa. Na rozdíl od viktoriánské Anglie se však Lopezova hra odehrává v současném New Yorku v prostředí gay komunity v období před a po zvolení Donalda Trumpa prezidentem.