Mainstreamová nevěstka (cesta režisérky A.N. z pasti na medvěda)

ladění jako nutný úvod v ich-formě Doba rozhodně pokročila a její stupňující se péče o naše bezpečí a komfortní pocity pronikla i do kulturní oblasti, a tak cítím povinnost upozornit, že přítomný text není pokusem o objektivní hodnocení, nýbrž stylizovanou literární reflexí pracující s prvky subjektivismu jako s metodou schopnou vyjádřit věci z nezvyklé perspektivy a zároveň umožňující nepojednávat nic, co se nachází mimo autorovu erudici, i přesto, že se takové jednání stalo principem nového formátu jednostranné společenské debaty.
Navíc text tak trochu „vylétá se sovami“ a díky recenzentům a kritikům, jejichž úkolem je reagovat rychle, tu máme informace a poznatky, které se spíše shodují v tom, že se inscenace Prodané nevěsty režisérky Alice Nellis v Národním divadle moc nepovedla, a to ani po hudební stránce (za všechny snad shrnutí Věry Drápelové: „Hudební a pěvecký úpadek Opery Národního divadla je ještě horší než režijní hokusy-pokusy.“) Moc se to naopak líbilo Alešovi Březinovi, který se tím ocitl ve výrazné menšině a v představení rozpoznal produkt pro mladé. Gratulujeme! Helena Havlíková má v Lidovkách zamčený článek, aby jejich majitel něco vydělal, takže víme jen, že představení „trefilo kozla“, což má asi znamenat, že záměr nevyšel, ale vyšlo něco jiného. Což mi přijde jako dobré východisko, vystihující něco podstatného z povahy pojednávaného díla.
Každopádně je úlevné, že se nemusíme dobírat ani záporných, ani kladných hodnocení, a to i proto, že jádrem našeho výkladu bude režisérčina cesta z pasti, jejíž vlastnosti jsou účelně komprimovány v tomto názoru Gabriely Špalkové umístěném na serveru Opera plus: „V Národním divadle inscenovala Alice Nellis vlastní poměrně nesrozumitelný scénář, a přesto, že během něho zaznívá kompletní Smetanova hudba k Prodané nevěstě, nelze tuto inscenaci vydávat za originální Smetanovo dílo. Hudbu a scénu totiž nelze oddělovat. A jestliže je tento tvar prezentován jako moderní a pokrokový, pak je to pokrok v destrukci opery jako žánru. Tato inscenace v pražském Národním divadle je medvědí službou Smetanovi a je popřením jeho přínosu české a světové kultuře.“ Jestli se tohle Alici Nellis podařilo, říkám si, pokud toto všechno způsobila, odvedla pořádný kus poctivé kulturně-diverzní práce.