Překlad klasiky do součanosti (čtyři nepražské inscenace Jakuba Čermáka)

Mezi lednem a březnem byla v Praze (a v Plzni) k vidění čtyři představení různých inscenací režiséra Jakuba Čermáka, uměleckého šéfa tělesa Depresivní děti touží po penězích. Liší se daty premiér (první vznikla už v roce 2019, poslední naopak v březnu tohoto roku), místem uvedení, diváckou cílovou skupinou i žánrem. Přesto mají jedno společné, Utrpení mladého Werthera, Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové), Hamlet i Orlando vycházejí z textů patřících dnes do světového literárního kánonu.

prober se, ty nešťastníče Nejstarší inscenace, Utrpení mladého Werthera z Horáckého divadla v Jihlavě, ukazuje psychologicky vyhrocenou situaci, do níž se z velké části svojí vlastní vinou uvrhne mladý, citlivý a roztoužený Werther. Dnes už se na Goethův text téměř nelze dívat bez vědomí tragického společenského dopadu, který způsobil smrt mnoha mladých lidí konce osmnáctého století. Jakub Čermák předkládá interpretaci, v níž klade důraz zejména na hrdinovu nerozvážnost, impulsivnost a téměř nulovou snahu se ovládat. Vlastně už při prvním setkání, kdy spolu Werther (Michal Kraus) s Lottou (Stanislava Hajduková) tančí na píseň Láska má od Václava Neckáře, všechno vypadá jenom jako úlet na jednom večírku. Připadalo mi, že i výběr hudby a využití kruhových led světel, v nichž se jako v zrcadle postavy vzhlíží, zdůrazňuje právě ono mladické pobláznění, na které se hezky vzpomíná hlavně pro jeho bezprostřednost a nevinnost.
V úplném úvodu pobíhá Werther zběsile sám po scéně v jakési černé motorkářské bundě oblečené na holém těle. Pokaždé, když zastaví na okraji jeviště, trochu se zakymácí ze strany na stranu jako postavička na péro. Už od začátku je zřejmé, že má k jisté roztěkanosti, nerozvážnosti a bláznovství sklony i bez milostného vzplanutí, se znalostí předlohy se tak nešlo neošívat a nehledat v jeho jednání nezdravou frenetičnost. Milostné vyznání se Wertherovi doslova vpíjí do kůže – černým sprejem si maluje na hruď srdce. V závěru se pak stejnou barvou černí na obličeji i po celém těle. Lottina skoro až dětská bezprostřednost, s níž se šklebí do kulatých světel a velkými gesty doprovází Neckářův hit, se naopak rychle vytrácí. S Wertherem sice ještě na chvíli leží hlavami u sebe, od příjezdu Alberta (Zbyšek Humpolec) už se ale snaží být klidnou a vzornou manželkou. Dokonce spolu s manželem daruje Wertherovi knihu Jak sbalit holku, aby dokázala, že ho plně podporuje v hledání nové lásky.
Stylizovaný a chvílemi až vyšinutý herecký projev Michala Krause přesně prezentuje mladíkovo vnitřní rozpoložení a přímo na scéně zpřítomňuje chaos, který narůstá uvnitř jeho hlavy. Když se Werther seznamuje s Albertem a krátce zdvořile s ním hovoří, střídavě se na něj obrací s evidentně ironickým úsměvem, aby se vzápětí odklonil a projevil svou frustraci křečovitým mácháním rukou. Naznačuje, že by ho nejraději udeřil, zneškodnil, vymazal, místo toho ale s manželskou dvojicí kouří jointa a sleduje, jak se dotýkají a líbají. Jestliže mi byl titulní hrdina na začátku alespoň trochu sympatický svou ulítlostí, postupně si čím dál víc a palčivěji uvědomuji jeho masochismus, o němž si on sám myslí, že je projevem lásky. Jemná a skoro éterická Lotta celá v bílém a s dlouhými světlými vlasy se v jednu chvíli neudrží a padne mu do náruče. Následuje vášnivá líbací scéna, po níž však už není pochyb o Lottiných výčitkách svědomí. Skoro se zdá, že impulzivní čin jí otevřel oči. O to rázněji pak Werthera odmítá a tulí se k Albertovi. Werther se naopak neustále vrací k prvnímu večeru, kdy se s Lottou seznámil, což připomíná opakující se hudební motiv Neckářovy písně. Její melodie nejprve vyvolává romantickou nostalgii, jenomže se ohrává, až se z ní nakonec stává iritující zvuk uvnitř v hlavě.