Čert v rouše přitažlivém (Tomáš Loužný: Double Feature)

Jedno téma, které se mi vybaví v souvislosti se zhlédnutými představeními režiséra, dramaturga a autora Tomáše Loužného, je násilí. Nejvýrazněji mi v tomto smyslu utkvěl Šílený Herkules v rámci Antické Štvanice 2020 a Synáčci nezávislého divadelního souboru Tygr v tísni. /Do stejné kategorie by nejspíš spadaly i Dějiny násilí uváděné ve Švandově divadle, s nimiž ovšem nemám diváckou zkušenost. V SADu 2/2022 o nich nicméně psal Josef Rubeš (Rozdrcení a vymačkaní). O Synáčcích pak psal Vladimír Mikulka v SADu 5/2017 (Přeberte si to, jak nejlépe umíte)./ Nakolik je pro Loužného toto téma zásadní se ukázalo i v inscenaci Komedie Jack staví dům z března tohoto roku. Méně „násilná“ je Extáze, uváděná v letních měsících v bazénu pod Barrandovskými terasami v rámci divadelního programu MeetFactory. V obou případech se jedná o autorské texty (ačkoliv Komedie Jack staví dům čerpá z filmu Larse von Triera) a inscenace stojí z velké části právě na slově. Jako by Loužný-autor přišel s fenoménem, hypotézou, aby následně provedl experiment v rámci režijní práce. Jako by na textových podkladech vznikaly scénické obrazy zvýrazňující jednotlivé motivy. Obě zmíněné inscenace se zaměřují na výraznou, nekonvenční osobnost a nabízejí divákům prostor si na ni udělat názor. Což zdaleka není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.

ďábel čte Bibli Na dramaturgickém úvodu, který se odehrál před představením Komedie Jack staví dům, mluvil Loužný společně s dramaturgyní Lenkou Dombrovskou mimo jiné o vztahu jejich inscenace k filmu Larse von Triera Jack staví dům z roku 2018. Jejich cílem nebylo snímek adaptovat, přistupovali k němu jako k primárnímu podnětu. Potenciální inspirační klubko jde ovšem rozplétat ještě dál. V anglickém originále zní název Trierova filmu The House That Jack Built. Stejný název má píseň Arethy Franklin, v níž je Jackův dům metaforou ztracené lásky mezi dvěma milenci. Skoro sto let před ní vytvořil britský ilustrátor Randolph Caldecott obrázkovou knihu pro děti, jež nese stejný název. V rámci jednoduché říkanky na principu českého „Byl jednou jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička, v té mističce vodička...“ se odvíjí příběh stavitele Jacka a zvířátek – myš sní maltu, kočka sní myš, pes vyděsí kočku...(V roce 1999 vydal novozélandský spisovatel Gavin Bishop knihu se stejným názvem: The House That Jack Built. Princip rozvíjející se říkanky ponechal, příběh ale poupravil. V jeho verzi přijíždí Jack v 19. století z Anglie na Nový Zéland a nově osidluje zdejší krajinu. Dětská kniha tak populární formou vypráví dětem o kulturním, sociálním i environmentálním dopadu kolonizace.) Po několika animovaných filmových adaptacích tohoto dětského příběhu přichází dánský režisér se svou verzí, v níž se z Jacka stává sériový vrah páchající násilí ve jménu vysokého umění. Stavba z „lidského materiálu“ se ve filmu opravdu zhmotní, její vznik ale doprovází rozhovory ve voiceoveru, v nichž diskutuje o svém počínání s postavou Virgilia, průvodcem v Dantově Pekle v Božské komedii. Jack (Matt Dillon) ho ve filmu oslovuje Virg a se vší věcností mu vypráví o tom, jak byl svět odjakživa dělen na beránky a tygry, jak teprve smrtí dostává lidský život cenu, neboť pouze ve svém rozkladu se stává skutečným uměleckým dílem (což navíc dokazuje příkladem z přírodní říše, totiž usušenými, zmrazenými nebo plísní napadenými hrozny, z nichž se získávají speciální typy vína, například víno ledové).