Loutkovost a loutkovitost celé Evropy (festival Spectaculo Interesse v Ostravě)

Od roku 1995 pořádá Divadlo loutek Ostrava každý lichý rok mezinárodní festival Spectaculo Interesse. Po covidové pauze se letos na začátku října konal už po čtrnácté. Během šesti dnů se publiku představili profesionální, ale i ještě studující tvůrci a tvůrkyně z mnoha evropských zemí. (Jednalo se mimo jiné o umělce z Francie, Slovinska, Polska, Německa, Švýcarska, Španělska, Rakouska, Ukrajiny, Belgie, Chorvatska či Litvy.) Téma ročníku znělo „hranice hry“ a rozvíjel je nejen hlavní soutěžní program, ale i doprovodné divadelní projekty, debaty, koncerty a filmové projekce. Mezi ně patřilo třeba promítání dokumentárního snímku Slunovraty Petra Nikla s následnou diskusí, koncert rapového dua Mutanti hledaj východisko nebo představení Reunion Divadla MEHEDAHA v prostorách bývalého hobby marketu v galerii PLATO Bauhaus.
Vzhledem k tomu, že jsem se festivalu účastnila poprvé, budu se v textu věnovat výhradně analýze a kontextu letošního roku. Navíc se každý den začínalo už v devět hodin ráno a končilo večerním představením, následovaly Fagi News  (čtvrthodinová reflexe festivalového dění v podání Jiřího Jelínka a Davida Smečky.)  jako denní zpravodajství a po nich třeba ještě další večerní akce. Proto nebylo v ničích silách vidět všechny položky z programu.

hele, to je o nás! Inscenace Velký třesk v koprodukci litevského Klaipėdos Lėliu Teatras a izraelského Itim Ensamble sice nezískala cenu odborné poroty a nebyla oceněna ani jinak, za mě ale šlo o jeden z největších zážitků festivalu. Na hlavní scéně Divadla loutek vznikl na padesát minut svět, jehož evoluce probíhala z pohledu člověka „v protisměru“. Podlahu jeviště pokrývaly vnitřnosti počítačů, takže základní desky tvořily drobná města, paneláky s vybavením i pouliční obchůdky. Obyvatelé, tvoření z kabelů, USB disků a dalších součástek, se potkávali a hovořili mezi sebou řečí připomínající změť citoslovcí. Díky preciznímu využití live cinema jsme měli možnost sledovat opravdu každý detail a já si během představení mnohokrát vzpomněla na těch pár animovaných Pixar filmů, které jsem v životě viděla. Dva protagonisté – malé stvoření z neznámé počítačové součástky a jeho věrný přítel z baterie Duracell – se mezi prací v hudebním studiu a životem v paneláku chodili procházet po městě. Haldy umělohmotného a jiného harampádí pro ně představovaly domov. Jenomže pak přišla apokalypsa, město bylo kropeno lijáky vody z rozstřikovače na květiny, po základních deskách stékaly kapky, v úkrytu přežila snad jen dvojice hlavních hrdinů. A když vystoupila zpátky na povrch, pokrývala doposud neživé součástky zeleň. Její růst jsme sice sledovali jen na záznamu promítaném na zadní stěnu, přesto jako by konečně celý svět opravdu ožil. Jde to proti rozumu, protože v apokalyptických a postapokalyptických příbězích jsme většinou svědky zániku světa, případně nástupu teroru, přírodních, ale lépe nukleárních či sci-fi katastrof. Vždycky se zdá, že to, co nastalo, je ve srovnání s minulostí mnohem horší. Velký třesk ovšem ukazoval, alespoň prizmatem nás pozemšťanů, vývoj optimistický. Nešlo přitom o žádný environmentálně-edukativní pořad, jelikož jako publikum jsme byli od začátku vedeni postavami, které v „chladné“ minulosti nijak neživořili, jejich život byl šťastný. Trpěli, když se rozpadal a zanikal. I přesto jsem měla pocit, že když počítačová grafika začala na zadní stěně generovat zrychlený růst zeleně, jako bych se zhluboka nadechla. Bez velkého patosu nebo hysterie nás trojice performerů pod vedením režiséra Zvi Sahara dovedla k pointě a nevyhnutelně i k zamyšlení nad současným vztahem člověka k přírodě.