Být součástí jednoho kmene

ZÁZEMÍ
Davide, v rozhovoru k inscenaci Líbesbríf na webových stránkách Činoherního studia jsi řekl, že odcházíš nejen z postu uměleckého šéfa, ale z profesionálního divadla obecně. Platí pořád tohle rozhodnutí?
Platí. Má to víc rovin: jedna z hlavních je, že bez stálého angažmá se nedá uživit profesionální divadelní režií tak, aby to splňovalo jak parametry rodinného života, a tak, aby ani inscenace neklesaly na kvalitě. Vyhodnotil jsem si, že už nechci vstupovat do provozu, kde vznikají další a další věci – myslím, že v českém divadle se toho obecně děje až až. Druhá rovina: nechci, aby to vyznělo, že se situuju do mučedníka, ale realita je taková, že jsem docela vyhořelý člověk, vyčerpaný tím provozem, a obecně si myslím, že jsem udělal, na co moje poměrně limitované schopnosti stačily. Na to, aby se moje tvorba kontinuálně vyvíjela, by bylo zapotřebí prostoru a času. A to moje finální přiklonění se k autorskému divadlu – u kterého by mě v životě nenapadlo, že ho budu dělat, a jehož přípravy zaberou i víc než rok celkem intenzivní práce –, to je něco, co má pro mě takovou hodnotu, že bych od toho nechtěl ustupovat. Takže v tuhle chvíli to rozhodnutí platí. Samozřejmě neříkám, že v budoucnu nebudu nic realizovat, třeba na nějaké nezávislé platformě, ale pravidelný provoz v profesionálním divadle považuju za uzavřený. S vědomím toho, že se to může změnit, ale osobně tomu moc šance nedávám.

Říkáš, že bez stálého angažmá není možné se uživit – kdyby ti ho teď někdo nabídl, šel bys do toho?
Vlastně jsem trochu rád, že taková možnost přede mnou nestojí, že můžu ten odchodový krok udělat, protože on má další konsekvence. Mám malou dceru, moje maminka oslavila sedmdesát let, hodně jsem se toulal a kočoval a věnoval se sám sobě. A v momentě narození dcery moje ego na chvíli zmizelo a teď cítím, že to prostředí, které je nezdravě kompetitivní, ve mně probouzí charakterové věci, u nichž nechci, aby byly součástí mého života. V českém divadle navíc proběhlo několik změn a já nejsem součástí žádné z nich, což znamená, že najít nějaký pevnější bod by bylo složitější. Takže ani tam nevnímám tu perspektivu. Nevím, co za nabídku by muselo přijít po Činoherním studiu, které pro mě vždycky bylo na nejvyšším místě, ale chci doufat, že bych měl dost rozumu a odmítl bych ji.

Máš přibližnou představu, kam budeš směřovat?
Vůbec. Dívám se na pracovní inzeráty a můj životopis a moje schopnosti jsou k ničemu, takže jsem zvědavý.

Bavili jsme se před časem o tom, že uvažuješ o přihlášení se do konkurzu na šéfa Katedry činoherního divadla DAMU. Jak to dopadlo? To jedeme zostra. Učinil jsem nějaké kroky k tomu, abych se přihlásil, protože mi na tom záleží. Myslím si, že ta katedra není vedená dobře a je v tuto chvíli něčím jako ideologickým centrem udržujícím status quo současného divadelního provozu. Ale pak jsem si uvědomil, že to, co mě baví – tedy být v kontaktu se studujícími, jak to dělám na Katedře scénografie –, bych nedělal a měl bych velmi omezené možnosti věci měnit. A přijde mi, že současný „mocenský kartel“, který provází největší divadelní domy, je hrozně silný a já bych nechtěl být v prostředí, které tohle generuje. Byť si myslím, že dílčí personální proměny na katedře jsou nepochybně pozitivní, tak to gros zůstává pořád stejné. Katedra nemá žádnou koncepci, jsou to takové mistrovské lekce. Byla by nutná razantní změna myšlení a personální proměna. Ale prostě i tady jsem si řekl, že nechci, aby to byla součást mého života.

Co vlastně učíš na Katedře scénografie?
Vedoucí katedry Jan Štěpánek vytvořil koncept, podle něhož v jednotlivých ročnících nevyučují pouze scénografové a scénografky nebo kostýmní výtvarníci a výtvarnice, ale také režiséři a režisérky i dramaturgové a dramaturgyně. Aby tam ti studující prostě měli takový inscenační tým. To znamená, že já funguju v rámci konzultací – a ono kolektivní vedení je pro mě hrozně obohacující. Letos jsem tam s Kateřinou Štefkovou a Nikolou Tempírem – a je pro mě zážitek slyšet, jak uvažují. Tak věřím, že to má smysl. Člověk samozřejmě svou pozici hledá a zkouší, jak komunikovat, jak to dělat zajímavě. A záleží taky na konkrétních studujících, s čím oni přijdou, jaký ten dialog je. Pro mě je to principiálně otevřený dialog, důležité je naladit se na myšlení jednotlivých studujících a místo protlačování vlastních vizí spíš rozvíjet jejich myšlení. Jde mi o to, aby byli konzistentní a důslední.

Bídné existenční podmínky v české kultuře jsou taková stálice, ale vnímáš za tu dobu, co jsi byl uměleckým šéfem, nějaký posun v téhle oblasti? Ať už k lepšímu, nebo k ještě horšímu, pokud to vůbec jde.
Platy trochu rostly i pro hostující umělce, ale zároveň byla dost výrazná inflace a myslím si, že ten růst ji nepokryl. Takže v mých očích je to vlastně horší. Domnívám se, že česká divadelní síť je zralá na výraznou proměnu, která se samozřejmě nestane, jak to tak bývá, protože by to nepochybně vedlo k redukci scén nebo jejich spojování, prostě činům, které by bolely. Stejně tak nikdo nedopustí, aby se na DAMU zredukoval počet kateder, síla statu quo je velká. A právě proto mi přišlo důležité udělat ten krok stranou. Jakkoli jsem měl kritické výhrady, byl jsem součást toho všeho, a nevyužil jsem to k proměně systému.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU