2024-01-25

Sivan Ben Yishai je izraelská dramatička a režisérka, která žije v Berlíně a jejíž hry jsou úspěšně uváděny po celém Německu.
V rámci autorské rezidence v Nationaltheater Mannheim napsala hru, která se uváděla s německým titulem LIEBE/Eine argumentative Übung (Láska / Argumentační cvičení), s níž byla pozvána na prestižní festival Mülheimer Theatertage 2020. V roce 2022 vyhrála hlavní cenu festivalu, Mülheimer Dramatikpreis, s hrou Wounds Are Forever (Selbstportrait als Nationaldichterin). Inscenace (Münchner Kammerspiele, režie: Pınar Karabulut) její hry Like Lovers Do (Memoiren der Medusa) byla pozvaná na Berliner Theatertreffen 2022. Magazín Theater heute ji v roce 2022 zvolil Divadelní autorkou roku (s přihlédnutím ke hrám Wounds Are Forever a Like Lovers Do). V roce 2023 získala cenu Theaterpreis Berlin za odvahu, se kterou zpracovává aktuální témata, včetně současné situace divadel (vyzvednuta byla hra Offending the Stage, německy Bühnenbeschimpfung, česky Spílání jevišti). Porota uvedla, že její texty zaujmou svou radikálností a kladou nepříjemné otázky tvůrcům i publiku. Inscenace hry Spílání jevišti byla pozvaná na festival Mülheimer Theatertage 2023 (Maxim Gorki Theater Berlin, režie: Sebastian Nübling). V roce 2023 byla Sivan Ben Yishai zvolena v anketě kritiků, kterou pořádá prestižní časopis Theater heute, Divadelní autorkou roku (za hru Bühnenbeschimpfung).

Když jsem Sivan Ben Yishai oznámila své rozhodnutí překládat její hry do češtiny a začít Spíláním jevišti, řekla mi, že se rozhodně musíme setkat a o textu si promluvit. Jedním z výstupů našich rozhovorů je i toto interview, které jsme vedly na začátku listopadu v kavárně a pekařství Mona Lisa v berlínské čtvrti Neukölln. Mluvily jsme v angličtině smíšené s němčinou, ve specifickém jazykovém mixu nás, lidí s migračními kořeny žijících v Berlíně.

Sivan, pojďme se v tomto rozhovoru věnovat zejména Spílání jevišti, které otiskuje časopis Svět a divadlo. Je to hra, která byla napsána ve specifické době pro specifické divadlo, ale zároveň se vyjadřuje k dnešnímu stavu divadla všeobecně. Text se zabývá podobou divadelní instituce, která se sama prezentuje před diváky jako společensky kritická, ale uvnitř kritické hlasy potlačuje. Jak a za jakých okolností hra vznikla?
Psát jsem začala v roce 2021 na objednávku divadla Gorki Theater. Na začátku se tu potkala zejména dvě témata – pandemie a obvinění ze zneužití vlastní mocenské pozice vznášená na adresu intendantky divadla. Když mi právě tato intendantka nabídla, abych pro divadlo napsala hru, rozhodla jsem se, byť s jistým váháním, že to přijmu a zároveň využiju radikálního potenciálu hry na zakázku, kdy je divadlo donuceno potýkat se s materiálem, který nebyl kurátorován jeho uměleckým týmem. Divadlo nemůže tušit, co pro něj napíšu, jako autorku mě zná pouze z naší předešlé spolupráce. Je to jako Pandořina skříňka, kterou otevřeš a nevíš, co z ní vyjde. Spílání jevišti jsem psala v době, kdy na veřejnost pronikala další a další obvinění vůči intendantce, a objevil se dopis podepsaný patnácti zaměstnanci divadla, který referoval o četných napadeních – to také ovlivnilo a vyhrotilo můj proces psaní. Uvažovala jsem, jak by na jevišti mohla vypadat hra, která napadá přímo divadelní instituci jako takovou. A samozřejmě se k tomu přidaly i další okolnosti: přišla pandemie, divadla byla zavřená a my, divadelníci a divadelnice v celém Německu ale i na celém světě jsme se ptali, co vlastně divadlo znamená a jak by mělo vypadat. Nakonec jsem vytvořila triptych – v první části mluví herci, ve druhé publikum, a ve třetí pak architektura divadelní budovy.