Jak by byl život prázdný a bezútěšný

Atmosféra mezi hosty a účastníky martinského festivalu Dotyky a spojenia byla na konci června spíše nervózní, napjatá a zároveň lehce rezignovaná. Ministryně kultury Martina Šimkovičová už vedle řady spíše smutně komických kroků (jako je například známý dopis českému resortnímu kolegovi, jenž vypadal, jako by vzešel z dílny špatné AI) stihla personálně rozkolísat nejdůležitější slovenský grantový orgán Fond na podporu umenia a jen pár dní po konci festivalu zanikla transformací RTVS (Čili Rozhlas a televízia Slovenska, z níž se nově stalo STVR, neboli Slovenská televízia a rozhlas, kontrolovaná novým establishmentem.), což byl dlouhodobý plán, který ministryně realizovala v těsné spolupráci s premiérem Ficem. Do odvolání ředitele SND a ředitelky SNG, které dosud spíše zastrašenou kulturní obec (Na což měla nepochybně vliv i atmosféra na Slovensku po květnovém atentátu na Roberta Fica.) mobilizovalo k výrazným protestním akcím, zbýval ještě měsíc.
Festival sice zahájila veřejná debata Michala Havrana s názvem Ako čeliť tlaku, které se zúčastnila kulturní manažerka, teatroložka a bývalá ministryně Slovenské republiky Silvia Hroncová, kritik a emeritní šéfredaktor SADu Karel Král, režisér Roman Polák, sociolog a (opoziční) komentátor Michal Vašečka a župan Trnavského kraje Jozef Viskupič. Nicméně i její poselství by se dalo shrnout spíše: Ano, víme, co jsou ti u moci zač, ale pojďme se podívat, jak můžeme dělat kulturu spíše mimo ně a jim navzdory. Jako kdyby „vlastní bublina“ mohla nabídnout jistou ochranu. A tak se další tři diskuse vedené Michalem Havranem věnovaly menšinám v divadle, neboli národnostním menšinám, LGBT+ komunitě a tvorbě sociálně a zdravotně znevýhodněných skupin. V hlavním programu pak převládaly inscenace výrazné svou feministickou optikou. Nejkřiklavější byly plakátová Emily Michala Beleja v podání Divadla Nude či Lilith Miklóse Forgácse v nastudování Mestského divadla Žilina. Ženská témata a perspektiva se však promítly i do inscenace inspirované životem Jozefa a Hany Gregorových Tel3gram pod níž se ve zvolenském Divadle Josefa Gregora Tajovského podepsaly autorky a režisérky Kateřina Quisová, Silvia Vollmann a Alžbeta Vrzgula. Genderové otázky zastupovala adaptace „povinné četby“ posledních let – románu Édouarda Louise Dějiny násilí, ve slovenštině História istého násilia, kterou s nezávislým Divadlem Ludus připravila Barbora Chovancová. Připočítejme velmi ambiciózní projekt Lenky Garajové a Šimona Ferstla Amatéri, který uvedlo Divadlo Petra Mankoveckého a který směšuje sci-fi, dystopii s otázkami AI a výpovědí o pocitech generace Z (ale ve výsledku neříká vlastně nic). A v posledku přidejme velmi prostou a jednoduchou Antigonou (podľa Sofokla a iných) Divadla bez domova, jejíž primární devízou bylo zapojení sociálně a zdravotně znevýhodněných herců. A hlavní program letošních Dotyků a spojení 2024 je tím bezmála vyčerpán. (Sluší se dodat, že kromě hlavního nabídl festival také program pro děti a mládež a řadu doprovodných eventů.) Ono (bez)málo reprezentují tři inscenace, které si nedávají do štítu potřebu vyslovovat se k aktuálním společensko-politickým otázkám. Shodou okolnosti se vlastně všechny tři vracejí spíše do minulosti – ať už tématem, nebo zpracovávanou látkou – a přesto o současnosti říkají více a podstatněji se dotýkají kořenů aktuálního společenského dění.
Tradičně nejčitelněji a nejpřímočařeji si počíná Michal Hába ve své radikální ekologické úpravě Bernhardova Divadelníka. Navzdory – podle mého – zbytným plakátově ideologizujícím aktualizacím se ukazuje, že Bernhard dokázal přesně pojmenovat „ducha střední Evropy“ (či post-rakousko-uherského prostoru) a v konfliktu elitářského Bruscona s omezeností obyvatel Turzbachu (Původní Bernhardův místopis nahrazují německé názvy slovenských měst z okolí Martina či jejich fiktivní verze.), vyhmátnout roky a desetiletí neměnné základy kulturních a jiných společenských válek. V tomto čísle však o inscenaci píše Zuzana Timčíková, takže blíže se budu věnovat v Čechách známé (Byla k vidění i na plzeňském festivalu Divadlo.) variaci na motivy Boženy Slančíkové Timravy Deti Slovenského národného divadla a biografické inscenaci Filip, věnované životu hudebníka Jaro Filipa, kterou v trnavském Divadle Jána Palárika režíroval Ján Luterán.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU