Techniků sny zákulisní (Don Quijote. Pustá země - Tři mušketýři a já)

Poslední dvě premiéry činohry Národního divadla v sezoně 2024/2025  – Don Quijote. Pustá země v režii dua SKUTR a Tři mušketýři a já připravení hostujícím Dmitrijem Krymovem – spojuje celá řada věcí. Obě dramaturgoval Róbert Štefančík, každá po svém otevírá divadelní zákulisí a obě jsou inspirovány slavnými literárními díly. Společná je jim také velká technická náročnost vyžadující precizní zapojení a orchestraci uměleckých i technických složek Národního divadla.

kdyby hořel celý svět Na jevišti – respektive na točně – Státní opery vzniklo malé otáčivé hlediště. Don Quijote. Pustá země tak má k dispozici celkem čtyři hrací prostory. Při pohledu do hlubokého auditoria divadla diváci vidí nejprve lávku překlenující orchestřiště. Na úrovni zhruba desáté řady vpravo umístil scénograf plošinu osazenou konstrukcí z tyčí v podobě otevřeného čtyřbokého jehlanu evokujícího pyramidu, z jejíhož vrcholku visí objekt připomínající (zkamenělé?) srdce. Na horizontu tvořeném první galerií je velký nápis STARNBERGERSEE vyvedený v art deco fontu, jako by šlo o název hotelu z počátku století. Herci se však objevují i na druhém balkoně či v některých lóžích.
Když je hlediště s diváky pootočeno doprava, míjí nejprve hned za portálem místo pro inspicienta, kde je doma především Don Quijote, a nakonec se přítomní dívají do tajemného prostoru odděleného kolejemi. Snad jde o interiér jakéhosi pokoje (vezmeme-li do úvahy, že se v Pusté zemi opakují hotelové odkazy), převládající je ale pocit katakomb, kde se odehrávají tajemné kultické obřady. Tomu nasvědčuje jak tunel vedoucí do útrob divadla, tak otvor uprostřed podlahy ozdobený „lampičkami“ opakujícími tvar srdce z pyramidy – s protipólem na stropě. Při natočení tímto směrem je využit i moderní výtah a točité kovové schodiště, jímž lze na jeviště Státní opery vstoupit z horních pater zákulisí. Další otočení, a již v náznaku spatřujeme domy převrácené na bok (jako jinde je i zde převládajícím materiálem narezle barvený plech), neonový nápis HOTEL (také převrácený) a dokonce stylizované stromy vytržené z kořenů a zavěšené vzhůru nohama. Nechybí stopy kouře a malé kahany s ohněm. Zdánlivě nejpokojněji působí zastavení čtvrté, umístěné v levém portále (při pohledu z jeviště): jsme v lobby onoho Hotelu Starnbergersee (V této logice by pohled do jeviště Státní opery představoval exteriér před hotelem, tajemná podzemní místnost vlevo jeho sklepení a zadní prostor s troskami nějakou zapadlou uličku kdesi za hotelem.), jemuž dominuje bar obložený luxfery s „mramorovou“ svrchní deskou. Nabídka vystavených nápojů je ovšem jaksi jednotvárná: na policích jsou vyrovnány bílé keramické nádoby s víky – urny. Dva obrazy s jejich kombinací (či kombinací geometrických tvarů pro ně typických) odkazující k předválečné abstrakci ostatně slouží jako výzdoba prostoru. Implikovaná zásvětnost ovšem nezabraňuje tomu, aby herci zpoza baru vytáhli, když je potřeba si připít či na chvíli oddychnout, obyčejné pivní lahve.
Starnbergersee je jezero nedaleko Mnichova a ani T.S.Eliot v Pusté zemi ho nespojuje s hotelem. (Což je mimochodem slovo/lokace vyskytující se v Pusté zemi jen jedinkrát.) Je však pochopitelné, že si toto starosvětsky znějící slovo tvůrci zvolili. Jednou z mnoha poloh Pusté země (zejména její první a druhé části) je totiž vzpomínka na kdysi možná idylickou krajinu, jíž není problém vidět jako Evropu, než ji na kusy rozmetala první světová válka. Proto ony trosky, domy a stromy vytržené obrazně i doslova z kořenů, oheň jako prostředek zkázy i věčný plamen u pomníků ne/známých hrdinů, urny a koneckonců i v jednu chvíli se objevivší nádoby, jež jsou kopií britské prvoválečné helmy. (A tvar se odráží i v činelu, který Quijote nosívá na špici obřího hřebu, scénického prvku procházejícího všemi dějišti inscenace.) Tu v inscenaci nosí Don Quijote, neboť velmi připomíná tradovanou kovovou pokrývku hlavy rytíře smutné postavy. Chybí jen typický půlobloukový výřez v „krempě“.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU