DĚKUJEME
Pro časopiseckou úvahu je prakticky vždy vděčnější téma změny než kontinuity. Titulek NA FESTIVALU V KARLOVÝCH VARECH SE UŽ ROKY NIC PODSTATNÉHO NEMĚNÍ nic neprodá. Trvání není zpráva. Pro úvahu o současné podobě Jiráskova Hronova a jeho plusech i mínusech mi ovšem právě to neměnné přijde jako podstatnější. Většina účastníků tam konečně jezdí právě kvůli tomu, co se nemění. Ovšem i ti, co festival navštěvovat přestali, to učinili ze stejného důvodu.
Účastním se Jiráskova Hronova takřka každoročně od roku 2001. Tehdy měl už poměrně jasně vyprofilovanou podobu, kterou mu v devadesátých letech vtisknul především programový ředitel Milan Strotzer. Jasným svědectvím o jím preferovaném profilu festivalu je text, který Strotzer zveřejnil v Amatérské scéně, když v roce 2010 svůj post opouštěl. Pojmenoval ho Testament pro metodiky amatérského divadla a věnoval jej – výrazně apelativně – především svým nástupcům. Tři body z jeho dvanáctera jsou dost výmluvné: „Nepřehlížejte nic, všechno je rodinné stříbro, jak to nejkonvenčnější, respektive naivisticky působící venkovské divadlo, tak to bláznivě experimentující a neuchopitelné!“; „Neprotežujte nikdy jen jeden druh či některou oblast divadla (…) Je to cesta do pekel. Nepomůžete tím ničemu, nejspíš uškodíte protežovanému.“ a „Dělejte všechno pro to, aby se amatérským divadelníkům dostávalo systematického vzdělávání!“ V souladu s tímto testamentem byly klíčovými prvky „Strotzerova programu“ druhová širokospektrálnost a akcent na vzdělávání.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do čtvrtka, 10. listopadu 2022.
