Třikrát bez nosu (Cyrano v Londýně, Praze a Brně)

Rostandův Cyrano z Bergeracu patří k divadelním stálicím a není snad sezony, kdy by se na nějakém českém jevišti neobjevilo jeho nové nastudování. Je to hra, kterou milují nejenom diváci, ale také herci, a zdá se, že i režiséři (Martin Františák, režisér inscenace Švandova divadla, o které bude v tomto textu také řeč, se k němu vrací už podruhé - poznámka redakce: o inscenaci uváděné v Divadle Petra Bezruče Ostrava psal v SADu 4/2010 Jan Grulich v článku Bezruči?!). Na milost hru víceméně bere i kritika. Edmond Rostand ji psal jako novoromantickou reakci na tehdy moderní symbolické a naturalistické divadlo, návrat k divadlu velkých herců, velkého gesta, velkých citů a idejí. Jistě, příběh nelomeného, statečného hrdiny, kterému jeho plachost brání projevit své city, a tak miluje statečně, oddaně a tajně, bývá označován občas za kýč a cyranovský svár mezi krásou ducha a ošklivostí tváře za laciný efekt. Patos dramatické formy místy trochu zavání dutostí, ale zároveň zřejmě právě on, spolu s průzračnou nekomplikovaností, přitakáním hodnotám, jako jsou čest, přátelství, oddanost a noblesa, efektní dramatickou stavbou i prací s veršem a smyslem pro ryzí divadelnost ve smyslu podívané, tvoří ten stále tak atraktivní divadelní koktejl. „Vytýkejte si, co chcete, ale opovažte se tvrdit, že Cyrano z Bergeracu je špatně napsané divadlo,“ tvrdil už v roce 1954 Milan Lukeš.
Cyrano nepatří do „první ligy“ textů, na jejichž inscenacích se „píší divadelní dějiny“; není to titul „režijní“, ale především „herecký“, o čemž svědčí i dlouhá řada jmen předních interpretů, kteří se v roli vystřídali. Je jak svižnou hrdinskou komedií o výjimečném mezi průměrnými, tak milostným příběhem, za jehož oblibu se zřejmě nemusí stydět ani pánská část publika, protože s „chlapáckým“ pojetím lásky hlavního protagonisty je snadné se identifikovat. Cyrano je milovníkem, který svou lásku potlačuje, statečně trpí a trubadúrsky slouží své paní, zároveň se ve svých citech bolestínsky nepitvá, je šarmantním, vtipným šermířem, který se nebojí být středem pozornosti a k němuž jeho kumpáni oddaně vzhlíží. Zároveň je hrdinou osamělým a sebeobětujícím se. Už v roce 1908 na konto hry napsal hudební skladatel J.B.Foester: „Byla tu zpracována «moje» látka: láska, jak mne vábila, cit vše schvacující a veliký, síla sebezapření, sladký sen a hořká skutečnost, zářivé světlo i kalný, neproniknutelný stín /…/ A oblékl jsem masku Cyrana, abych mohl tím spíše zůstat sebou samým. Nevábil mě přirozeně ani Cyrano myslitel a vědec, ani Cyrano hrdina a rváč, nýbrž Cyrano milovník dojemné síly a citu, plný sebezapření a věrný do posledního dechu své veliké lásce, jeden z těch vzácných lidí, kteří nevydali poklad svého citu po hrstkách a v drobné minci.“