Drama poněkud zvetšelé, jehož kouzlo neminulo (Lucerna)

„Její kouzlo neminulo, všechno tu dýše a voní českým zapadlým světem, smetanovskou melodií luhů a hájů, rázovitostí a poctivostí alšovských figurek, romantikou lesních zámečků a šlechtických lásek, báchorkou hastrmanských povídaček a slavným rebelanstvím, jak ho znají naše pohádky. Ne nadarmo zatoulává se tu Hanička s tichým štěstím v srdci divokým kořením a mateřídouškou, bába sype «hospodáříčkovi», pan otec střeží mlýnskou strouhu s provazem z lýčí před škemrajícím vodním panáčkem, učitelský mládenec vzdychá láskou k Dorničce i hlady, kněžna se nudí a touží po Dafnisovi a pan Franc ze zámku a mušketýr lítají s mandáty nakvačeného pana vrchního. A pak, kasací je kasací a letní noc u lesního rybníka je přímo rozvášněná po milostném dobrodružství.“ Karel Engelmüller, 1935

„Přiznejme si, že s uváděním Lucerny na současných jevištích máme problém.“ Pavel Janoušek, 2001

Za sto dvacet let od své premiéry se stala Lucerna Aloise Jiráska pevnou, možná tou vůbec nejpevnější součástí českého dramatického kánonu, hrou hojně uváděnou profesionály a (snad ještě výrazněji) amatéry, v součtu velmi pravděpodobně nejuváděnějším českým dramatem 20. století. Zároveň jde o text, jenž byl už od svého vzniku kritickou obcí nahlížen alespoň zčásti s přezíravostí či přímo s despektem – který se v průběhu let viditelně posiluje. Rozpor, který dráždí a vybízí k otázkám: především k té, za co z toho může hra samotná a za co to, jak s ní zacházíme.

takhle se to vždycky hrálo, když to bylo doopravdy V roce 1983, když se po sedmileté rekonstrukci znovuotvíralo Národní divadlo Jiráskovou Lucernou a zahajoval se provoz Nové scény Tylovým Strakonickým dudákem, zhodnotil tehdy zakázaný kritik Jindřich Černý (pod pseudonymem Hynek Vavrda) umělecké výsledky obou inscenací v samizdatovém Kritickém sborníku v textu Zlatá kaplička bez lesku. O Lucerně v režii Františka Laurina tam napsal toto (jelikož tento text nevyšel v knižním výboru textů z Kritického sborníku, dovolím si rozsáhlejší citát): „Stejně jako Strakonický dudák má Lucerna v ND bohatou inscenační tradici, i když zcela jinak motivovanou. Nikdy z ní nevznikla špičková nebo ostře diskusní inscenace, nikdy nebyla postavena jako program: vždycky tu byla na vítací slávu nebo loučení, plnila v činohře funkci Libuše, ale na rozdíl od ní byla vždy hrou repertoární. Oblíbená a vděčná, taková «malá, ale naše». Kritika si na ni moc netroufá a uctivě sleduje hereckou tradici, která se vytvořila ve většině jejích rolí. Spíš než novost pojetí (o které se zatím nikdo nepokusil, v nevysloveném přesvědčení, že jednoplánový text neskrývá alternativní možnosti výkladu), porovnává se role od role každá nová inscenace s předešlými. Poslední Mixova (z roku 1976) – s níž se Národní divadlo před sedmi lety zavíralo – věru neslynula slávou; zůstane však v paměti aspoň Záhorského Ivanem, Svojtkovým Michalem, trochu i Kostkovým Mlynářem a Haničkou Tatjany Medvecké. Z té dnešní, Laurinovy, ční jako osamělý bludný balvan jen Ivan Rudolfa Hrušínského, víc než role spíš hořké vyznání faktického osamělce, do sebe uzavřené, ani moc nedbající o to, zda naplno přejde přes rampu. Ale byl zájem, aby přešlo? Měla tato Lucerna vyznít naplno? Zvyk, pravda, kázal Lucernu uvést, ale měla opravdu promluvit? Hra o hájení národní lípy? (Když lípu předtím vyhodili z výstavy v Národním muzeu?) I když o režijním umění Laurinově nemáme už dlouho pražádné iluze, v této inscenaci nezklamal; měl celou tu vlasteneckou poťouchlost zahrát do autu – a zahrál.
Zbylo únavné mdlo, prostírající se po rovněž mdle náladové Vyskočilově scéně, která je celá vystlána koberečky značícími pažit – aby všechno „prostupovala příroda“. V tomto symbolickém prostoru Munzarův Braha rutinovaně naštípe koš dříví a Hlaváčové Kněžna si klidně lehne na kobereček, který před chvílí přeskakovala jako mokřinu. Němcův Mlynář je distingovaně hrdý, Kněžna mile unuděná. Připadá vám, že přihlížíte vybledlé vzpomínce na všechny minulé Lucerny; ano, takhle se to vždycky hrálo, když to bylo doopravdy: šumaři na sebe troubili po lese a báli se Hejkala, mluvka Klásek se zase bál ženy – všechno tam je, ale jako by to bylo secvičené jen pro tu rozpomínku.“
Černého glosa předznamenává hlavní témata a argumenty, které se v kritické recepci Lucerny objevují opakovaně až do současnosti. Zejména ve zmínce o „jednoplánovém textu“, o výrazné interpretační tradici snad většiny jednotlivých rolí a roliček i v konstatování skutečnosti, že pro Lucernu doposud (optikou roku 1984) nikdo neudělal to, co Miroslav Macháček pro Naše furianty.
A zejména je zde pojmenován onen obtížně postižitelný pocit, že stran Lucerny tady všechno už někdy bylo, že to všechno už člověk nějak kdysi viděl. A že na cestě spolehnutí se na rutinní sílu tradice stojí „vybledlost“ a „únavné mdlo“. O šest let později napíše tentýž kritik do tohoto časopisu o Lucerně Jany Kališové v Divadle E. F. Buriana už zcela nekompromisně: „Aniž se tu sebeméně pokoušeli najít vztah mezi současnou českou národní duší a Jiráskovou vlastenecko-sociální pohádkou, aniž si uvědomili atmosférickou sílu této idyly, její vůni, která přichází ze zapomenutých časů před potopou a může mít očistný, téměř bych řekl ekologický účin, oholili text tak, aby se vešel do jedné společné dekorace, a co oholit nešlo, zahráli před revuálkou na předscéně. Tak, jak se dělají zájezdové pohádky na chudších oblastech. A takhle se i hrají: s ležerní přibližností, bez rytmu, bez souhry, bez jiskry ducha, poezie, nálady, melodie. /…/ Je to tristní, urážlivě špatná inscenace, na níž je drze napsáno, že Jirásek je v osnovách, a tak školy přijdou.“ (Viz SAD 2/1990: Ulevit si klasikem.)

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU