Třikrát Amerika v Anglii (Guys and Dolls, Groundhog Day a Oklahoma!)

Marná sláva: titulek rozhoduje, a čím ostřejší slovo v něm použijete, tím silnější odezvu můžete čekat. David Hare, žijící klasik anglického dramatu, nepochybně toto pravidlo zná, a když svůj jarní sloupek pro magazín Spectator nazval Muzikály zabíjejí divadlo, jistě musel tušit, jakou melu vyvolá.
Co vyprovokovalo zasloužilého barda k tak drsnému odsudku? Konkrétně vlastně malinko: že ve Wyndham’s Theatre, podle něj „nejdokonalejším divadelním domě v Londýně pro mluvené slovo“, se momentálně usídlil muzikál, kteroužto skutečnost chápe jako „zdrcující porážku“. Navíc (to už dodávám já) muzikál nejameričtější z amerických, Rodgersova a Hammersteinova Oklahoma!, a to ještě v importované, původně newyorské inscenaci. (Dle Harea se mu v branži posměšně přezdívá Wokelahoma – ale o tom později.)
Na hrubý pytel hrubá záplata: druhý klasik, tentokrát ovšem muzikálového žánru, samotný Andrew Lloyd-Webber, Hareovi ve své odpovědi připomněl neúspěch jeho jediného muzikálového počinu, kterým je The Knife z roku 1987. Ten Lloyd-Webber zařadil mezi „největší debakly muzikálové historie“, a aby toho nebylo málo, bez obalu prohlásil, že Hare chce svým útokem na muzikály „pravděpodobně především pohřbít svůj vlastní příspěvek na poli hudebního divadla“.
Toto samo o sobě úsměvné škorpení starších pánů má ovšem i další rozměr. V převážně muzikálovém Gillian Lynne Theatre, které vlastní sám Lloyd-Webber, kde se přes dvacet let hrály jeho Kočky a kde měly premiéru oba jeho poslední muzikály (Škola rocku /O inscenaci jsem psal v SADu 3/2019 (Old, sad tales)./ a Cinderella) se ve chvíli vydání Hareova sloupku hrála – činohra. A to navíc netypicky současná hra kontinentálního autora, věc to v Londýně zřídka vídaná (The Lehman Trilogy Stefana Massiniho, v inscenaci Sama Mendese z londýnského National Theatre, která prošla už West Endem i Broadwayí). Asi to s tím vytlačováním činohry muzikálem bude složitější.
Ostatně čistě epické a scénicky strohé vyprávění tří herců o třech bratrech Lehmanových by si muselo najít jiné divadlo, kdyby zmíněná Cinderella čili Popelka, deklarované rozloučení Lloyd-Webbera s dráhou muzikálového skladatele, splnila očekávání, které do ní autor nepochybně vkládal. Titul, premiérovaný okamžitě po postcovidovém otevření divadel, se však v Londýně udržel na jevišti necelých deset měsíců a v New Yorku – pod vylepšeným názvem Bad Cinderella – pouze tři a půl. Smutné bývají konce legend a tohle bude zřejmě jeden z nich, navrch opepřený mediálními hádkami a stížnostmi herců, kteří se o derniérách dozvídali ze sociálních sítí. („Pod čarou“ dodávám, že já osobně bych patřil spíše k příznivcům (Bad) Cinderelly, její libreto z pera herečky Emerald Fennellové, vtipně si pohrávající s tradičními pohádkovými představami o „mužnosti“ a „ženskosti“ a ironizující diktát tzv. ideální krásy, mě bavilo velice; a Lloyd-Webberova hudba působila svěže a přes (pro?) zřejmou jednoduchost jevištně vděčně.)
Tak či tak, David Hare ve svém sloupku poněkud přestřelil. Vytušil to asi sám a jeho následující vysvětlující dopis pro The Times už titulkem Muzikály jsou v pořádku, jen je jich hodně působil jako až slovníkový příklad pojmu „vzít zpátečku“. Celá tato lehce komická výměna stanovisek ovšem ukazuje na skutečnost, že divadelní Londýn po covidu není logicky tentýž, jako byl před ním. Postihla to i kritička Lyn Gardnerová ve své věcné reakci na původní Hareův sloupek, když pro web The Stage napsala: „Hare naznačuje, že producenti «ztratili během lockdownu koule», proti čemuž bych namítla, že vzhledem ke krizi stále se zvyšujících životních nákladů, která se zjevila v závěsu za pandemickými lockdowny, producenti (z nichž mnozí skutečně koule nemají) působí v mimořádně tvrdém prostředí. A pokud publikum hledá trochu oddechové zábavy, máme obviňovat producenty za to, že ji jim chtějí poskytnout? Historie nás ostatně učí, že vrcholná léta revuálního žánru a lehkých hudebních komedií se kryjí s léty hospodářské krize.“
Do historických souvislostí pak ve svém krátkém textu pro Guardian uvedl Hareova tvrzení doyen anglické divadelní kritiky Michael Billington. Nejprve apokalyptickou vizi činohry vyhlazené muzikály korigoval vyjmenováním řady současných her, které se právě hrají na předních londýnských scénách nebo se na ně chystají. Následně upozornil, že ve skutečnosti se (oproti stavu řekněme před půlstoletím) z londýnské divadelní mapy výrazně vytratily jiné dramaturgické kategorie – dramatická klasika a současné kontinentální drama.
Ani já bych si na rozdíl od Davida Harea trend „muzikály obsazují činoherní divadla“ konstatovat netroufl. Faktem nicméně je, že všechny tři muzikálové inscenace, které jsem letos v Londýně viděl, se hrály v divadlech, kde je muzikálový žánr hostem jen výjimečně. Guys and Dolls byli nasazeni zřetelně jako plnič kasy Bridge Theatre, které se jinak specializuje převážně na současnou dramatiku tu a tam prokládanou inscenacemi klasického repertoáru či adaptacemi knižních fantasy hitů – muzikál se zde objevil vůbec poprvé. Rovněž v repertoáru Old Vicu tvoří muzikál položku celkem ojedinělou, i když ne výjimečnou (svou premiéru zde třeba měl jeden z vrcholných muzikálových počinů posledních dvacetiletí, Dívka ze severu (2017; O inscenaci jsem psal v SADu 3/2019 – Old, sad tales, stejně jako Ondřej Pilný v SADu 3/2018 – Jak vypadá současné irské drama.), jukebox muzikál Conora McPhersona z písní Boba Dylana). O Oklahomě! a Wyndham’s Theatre už byla řeč, ale dlužno ještě dodat, že tato inscenace – jako jediná importovaná z New Yorku, byť samozřejmě v Londýně hraná převážně v novém obsazení – se nejprve v anglické metropoli objevila v Young Vicu, prostoru, který svým zaměřením z prestižních londýnských divadel nejvíc odpovídá kontinentální představě o „progresivní činohře“.