Viditelné a neviditelné

Rozhovor Ester Žantovské, Barbory Sedlákové a Jakuba Škorpila s Kateřinou Součkovou, dramaturgyní inscenací Paní Dallowayová v Divadle Na zábradlí a Obyčejná žena v MeetFactory.
Dialog o návratu k lidskosti, dramaturgii uvažující nad vnímáním diváka a střetů jazyka s živým materiálem.
Jakub Škorpil: Asi by bylo dobré na úvod vysvětlit, co nás zrovna na těchhle dvou inscenacích zaujalo a proč bychom o nich chtěli mluvit.
Barbora Sedláková: Shodli jsme se totiž, že divácký zážitek z Obyčejné ženy (O inscenaci psala Barbora Sedláková v SADu 2024/3: Udolávat minulost slovy.) i z Paní Dallowayové byl stejně silný. A obě přitom vycházejí z literárních předloh, které mají velmi specifickou formu, specifický jazyk.
Ester Žantovská: Co se týče Woolfové, vlastně se člověk obává, že jakékoliv fyzické zhmotnění její tvorby – celé té atmosféry, nedějovosti, vnitřních procesů – bude nutně výrazně kulhat za zážitkem z četby, jak to ostatně potvrzují filmová ztvárnění. Všichni tři jsme se ale shodli, že zážitek z vaší Paní Dallowayové byl velký. Pro mě osobně jste vystihli esenci Woolfové psaní.
Sedláková: Pro mě byl v obou inscenacích zásadní taky herecký přístup, herecká práce a vnímání prostoru. Mám pocit, že v MeetFactory i na Zábradlí se hodně pracuje s tím, co poskytují jednotlivá divadla – na jevišti, pod jevištěm, za jevištěm, v hledišti, ve foyer.
Škorpil: A abychom doslovili všechna ta výchozí stanoviska k tomuto setkání, tak mně Paní Dallowayová přispěla k pocitu, že se na jevišti začíná objevovat něco, co třeba Ivan Buraj ve svém teoretickém uvažování pojmenovává jako „nová upřímnost“ či „nová intimita“. A co jsem si já sám pro sebe označil – aniž bych tušil, že jde o pojem už zavedený ve zcela jiném kontextu a souvislostech – jako „nová citlivost“. Po vlnách postmoderen, coolness dramatiky a dokumentárního dramatu jako by se náhle začaly objevovat tyhle křehké věci, které jsou do značné míry nepopsatelné, nebo jen těžko pojmenovatelné. Nedávno jsem to znovu sledoval v Krkavcích Jana Friče v Dejvickém divadle a obecně bych řekl, že je to součástí Fričovy poetiky. Zkrátka jde myslím o nějaký nový proud, který je v divadle u nás viditelný a u některých tvůrců se častěji nebo pravidelněji opakuje. Já jsem k Dallowayové na Zábradlí přistupoval jako nečtenář Woolfové. Nic jsem si nenačítal, neviděl jsem filmy a jen jsem to na sebe nechal působit. Zajímalo mne, co se stane, když to budu vnímat „z úplné nuly“. A ten zážitek jsem měl stejný, nebo spíš stejně silný, jako ti, co to četli nebo měli představu...
Sedláková: Asi bych ale začala takovou obligátní otázkou, odkud přišel nápad na inscenování právě těchto literárních předloh? Vybírala jsi je v obou případech ty, nebo to bylo přání uměleckých vedení, režisérek? Případně: byly ve hře i jiné texty od daných autorek – čili od Annie Ernaux a Virginie Woolfové?
Kateřina Součková: V MeetFactory to bylo tak, že jsem jednou Matějovi Samcovi fascinovaně povídala o způsobu, kterým Ernaux píše, a on mi vyšel vstříc. Podle mě je její jazyk v základním smyslu literární – jde o záznam živých vět. Literatura jako snaha něco zachránit, zachytit mizející slova a organizovat tak blednutí paměti. To se mi zdálo jako zajímavý typ jazyka pro divadlo, ve kterém nám přítomnost během představení vlastně uniká. Pak jsme se rozhodli oslovit režisérku Elišku Říhovou, protože jsem měla pocit, že Obyčejná žena je tak trochu rituál znovuoživování, kdy se snažím ve své paměti skrze psaní dohrabat konkrétní podoby něčeho zmizelého – v tomhle případě podoby zemřelé matky. Zdálo se mi, že to je skoro až jakýsi tanec, hloubení v prostoru, a věděla jsem, že Eliška Říhová je režisérka, která umí pracovat právě s materiálovostí a smyslovými rituály podnětným způsobem. Navíc mi bylo sympatické, že jazyk a literární věci podle svých slov nemá ráda. Zajímal mě tenhle střet, boj mezi jazykem a živým materiálem.
Sedláková: A na Zábradlí?
Součková: Na Zábradlí mě oslovila Anička Klimešová na základě naší předchozí spolupráce s Masopustem. Už dřív jsme si spolu říkaly, jak máme obě rády Woolfovou, takže problém byl jen, jakou její knihu vybrat. Myslím, že jsme obě od začátku toužily po Paní Dallowayové, ale zvažovaly, co to znamená dělat takhle ikonickou knihu a jestli se toho můžeme vůbec odvážit. Po přečtení všeho ostatního jsem si otevřela znovu první stránky Paní Dallowayové a bylo to tak inspirativní, že se to rozhodlo samo.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU