Spílání jevišti

Jejich těla jako instituce, podívejte se na ně. Stojí před váma v jedný řadě, dívejte se. Pozorujou vás, taky se na ně podívejte. Ruce v kapsách – zatnutý do pěsti. V obličeji – klid, žádný zvláštní emoce, jejich těla: instituce. Jejich oči – upřený na vás, mluví k vám, pronášej přesně ta slova textu, který maj přidělený. Vychutnejte si ten okamžik, podívejte se na ně. Vychutnejte si ten okamžik, taky se podívejte.
Když mají trému – umějí to dobře zamaskovat. Když jsou třeba naštvaní nebo roztěkaní – věřte mi, nepoznáte to na nich. Jsou zkušení, soustředění, jsou prostě drsní (anebo chtějí, abyste si to mysleli). Jsou kritičtí, jsou oddaní, pro svoje přesvědčení by udělali všechno (anebo chtějí, abyste si to mysleli). Říkají pravdu o mocipánech tohodle světa a budou v tom pokračovat bez ohledu na okolnosti (anebo chtějí, abyste si to mysleli) (anebo chtějí, abyste si to mysleli).
Už vám to dochází, co? Tahle instituce je jejich život. Zaobírají se jejíma tématama, zaměstnávají je její problémy, obavy o její budoucnost, na sobě maj trička s jejím logem, prožívají její dramata. V zákulisí, o polední pauze, o dovolené. Se svýma kámošema, s kolegama, dvakrát týdně se svýma terapeutama. Jak to jen popsat? Když jsou mezi sebou, tak zvyšujou hlas, stěžujou si, brečej – ale pak, jednou týdně na schůzi, to v sobě klidně dusej a vykládaj o nový knížce o klimatický změně, kterou zrovna čtou. Když jsou mezi sebou, tak se bavěj a hádaj a po pětadvacátý omílaj furt tu samou historku – ale pak, večer, když maj výstup, vběhnou na jeviště a vyseknou vám zapálenej antiimperialistickej monolog nebo vášnivou protiválečnou báseň. A co s tím jako máte za problém? Řeknou, Od toho tady přece jsme, politický divadlo, Takhle se já prostě angažuju, nepatřím k těm, co se hádaj s policajtama, nepatřej k těm, co každej víkend potkáte s transparentem před ňákou ambasádou, A já si fakt nemyslím, že to není důležitý, jasně, že to považujou za důležitý, no samozřejmě, Jen mě to prostě deprimuje, jejich aktivismus je jinej, vidíte: Kdybych věděla, jak se dělá politika, tak bych šla do politiky, ale chodit v noci strhávat rasistický plakáty a organizovat dvakrát týdně sbírky starýho oblečení? To prostě nejsem já, na tohle nejsem stavěná, to bych dlouho nevydržela, ale víte co? Jsou různý formy aktivismu, a jejich formule na to, jak měnit svět, zní: Vykládat příběhy, tak vám to řeknou, Být na jevišti (ale jestli je pozvete na hostování, tak k tomu prosím připočtěte dépéháčko).
Vidíte je? Nemaj s tímhle fórem žádnej problém. Jsou mezi prvníma, co se smějou svýmu vlastnímu pokrytectví. Jsou chytří, fakt. Nejsme tady kvůli slávě. Jsou tady, protože je pohání určitá nutnost, to proto dělaj umění, aby transformovali ideje do něčeho vyššího, do něčeho, co stojí za to, aby se o tom vyprávělo, do něčeho, co má společenskou a politickou dimenzi, něčeho, co odvádí jejich pozornost od toho celkem nicotnýho, neinspirativního dramatu, který se tu odehrálo v zákulisí těsně před představením. A mezi jednotlivejma výstupama během představení. A v kantýně po představení. A doma, po telefonu, těsně před spaním. A ve snech, vždycky ve snech.
Měli byste vědět: Dělaj toho hodně, aby tu před váma mohli stát. Tvrdě pracujou. Vystavujou se kritice tak, jako málokdo jinej. Konflikty v práci řešej tak, jak je většina lidí neřeší. Každej den odhalujou před stovkama diváků to, co by většina lidí za celej svůj život neukázala ani jednomu jedinýmu člověku. Upřímnost maj v popisu práce. Jejich povolání spočívá v tom, říkat věci, který lidi spíš slyšet nechtěj.
Ale přece jenom – jsou tu určitý hranice. I voni maj svoje no-go“ zóny, oblasti, kde se radši držej zpátky. I voni maj chvilky, kdy se rozhodnou, že budou prostě držet hubu a žít dál svůj život. A není to v tom, že by byli srabi nebo nečestný lidi, je to spíš vo tom, že i voni, tak jako všichni lidi, co tu dnes seděj, maj nějaký témata, kterým by se raděj vyhnuli. I voni už během doby pochopili, že tu jsou minový pole, do kterejch by se nemělo šlapat, jistý problematický záležitosti, který stačí jednou zmínit a seš vyřízenej, a ať děláš, co děláš, seš venku ze hry. Klidně můžeš mít pravdu a klidně můžeš působit přesvědčivě a každej okolo ti řekne: Jo, máš pravdu, a každej okolo ti řekne: Jo, je to přesvědčivý, a co pak? Pak prohraješ. Voni prohrajou. Takže toho nechaj. Nechaj toho a řeknou: Jsme na počátku třetí světový války a je tu pár věcí, co jsou trochu důležitější než moje privátní problémy v zaměstnání, že jo? A řeknou: Možná je to čistě můj problém, a řeknou: Možná si za to můžem sami, a řeknou: Hele vážně, kdo chce poslouchat skupinu sebestřednejch umělců, který tu vykládaj o tom, jaký to je těžký bejt sebestředným umělcem? A možná to svým způsobem sedí, možná maj pravdu. A koneckonců je platíme ze svých daní, takže: Možná nastal čas mluvit o Putinově politbyru, a ne o kanclu ředitele tohodle divadla, při vší úctě.
Rozhodně si můžete bejt jistý že jsou si přesně vědomi toho, jak daleko můžou zajít a kdy je na místě přestat. Co je legitimní a co už překračuje hranice. Je jasný, že jestli je něco, co se během svýho pobytu v týhle instituci naučili, tak to, že subverze může bejt super cool, ale taky dost nechutná, což znamená, že je tu jen tenká hranice mezi „new hot shit“ a „sorry, lásko, ale teď seš fakt weird“. /.../


celý text v překladu Barbory Schnelle najdete v tištěném vydání