Enkláva /ne/možného (zápisky z masterclass v Odin Teatret)

Být znamená klást odpor. Být živ, tudíž být přítomen – a vice versa – vyžaduje konflikt. Jestvuji tady a teď, tedy jsem doopravdy. A když říkám jsem doopravdy, myslím tím: přijímám rozpor a začínám svádět boj. Setrvávám ve stavu permanentního sebezapření.
Touha vydat se po studiu klasického herectví po stopách antropologického divadla byla nutkavě intuitivní. Několikero prvních setkání s tímto třetím druhem prozářilo v průběhu času nade vší pochybnost to, co na počátku vystupovalo jako matné a těžko formulovatelné. Na pozadí sžíravého zájmu o kuriozitu, o cosi originálního, od pohledu možná trochu elitářského, vykrystalizoval koherentní vztah jako odraz skutečných vnitřních potřeb a osobnostního uzpůsobení. Moje rozhodnutí podstoupit řadu mistrovských lekcí fyzického divadla členů Odin Teatret o pár let později se už tudíž ukázalo jako naprosto nevyhnutelné. Výsledek? Jsem pouze na začátku, avšak i nevelká zkušenost, nebo dalo by se říct ukázka, může být intenzivní, směrodatná – zkrátka a jasně, jistým způsobem fatální. A že tato skutečně byla. Na následujících řádcích se tak pokusím stručně načrtnout, proč se pro mě a mnohé další stala tak signifikantním ukazatelem na ciferníku čím dále tím víc relativizovaných (nejen) uměleckých hodnot.
První z celé řady klíčových determinantů po- doby divadelně-antropologického hnutí jsou dle mého úsudku bezpochyby pracovní etika a pracovní podmínky. Každý, kdo někdy podnikl cestu do Odin Teatret nebo jedné z dalších dnes už o něco početnějších divadelních laboratoří, zjistil, jak konstitutivní je pro jejich práci izolovanost. Geografické umístnění Odin Teatret do vnitrozemí severní (převážně rurální) části pevninského Dánska zvaného Jutland se bezprostředně promítá do všeho, co tato divadelní komunita znamená a co v ní můžete zažít. (Jde o oblast dánskými občany svorně označovanou jako nejnudnější část jejich země, ne-li celé Evropy.)
Specifický provoz je s Odin Teatret spjat od dob vzniku a prvotního uměleckého profilování, které se odehrálo v roce 1964 v Norském Oslu a vepsal se mu takříkajíc „do DNA”. Tyto (i architektonicky) netypické podmínky se do jeho přístupu k tvorbě neotiskly postupem času, ony jsou v této souvislosti de facto určující. V Oslu zkoušel Barba se svými herci v nevyužívaných podzemních prostorech městské technické infrastruktury (jejichž součástí byla například i kanalizace). Představení se odehrávala v místním kulturním středisku v rámci pronajímání volných večerů veřejnosti. V roce 1966 se uskupení z důvodu neudržitelné provozní a ekonomické situace, ale zejména kvůli odporu a nepřejícímu postoji vedení města, přestěhovalo do malého, kulturně tehdy doslova mrtvého městečka Holstebro, se kterým posléze velmi pevně srostlo. Zde sídlilo až do ledna letošního roku, kdy se Eugenio Barba rozhodl vydělit své legendární divadlo z pod hlavičky instituce Nordiskteaterlaboratium, která vznikla v průběhu uplynulých šesti desetiletí na bedrech samotného Odinu. Nyní pro něj hledá (někomu by se mohlo zdát, že v šestaosmdesáti letech už tak trochu na sklonku života) z různých důvodů nové útočiště, a to opět po vlastní ose bez větší institucionální záštity.
Padesátitisícové Holstebro, kde se tehdy Odin Teatret usídlilo na pozemku zrušené farmy, je vzdálené celé hodiny jízdy od nejbližších evropských metropolí (rovné 4 hodiny z Kodaně a 6,5 hodiny ze sousedního severoněmeckého Hamburku) a po většinu roku je zmítáno přeháňkami a mlhou, za dlouhých zim pak vydatným sněhem. Život zde člověka jen málokdy povolá opustit svou bublinu – může se plně koncentrovat na práci, kterou si uloží.