V Brně jsou momentálně k vidění dvě Antigony. Každá je z povahy přístupu trochu jiného ražení. Ta z divadla Polárka (režie Zetel, premiéra 26.3.2022) je Antigonou Anouilhovou – tedy francouzskou existenciální adaptací, kterou autor napsal ve čtyřicátých letech minulého století, protože chtěl příběh nadlidského vzdoru vůči osudu přetransformovat do příběhu o marném, a přesto nutkavém odporu jedince vůči špatným vladařům a jejich zákonům. Jedince, který (respektive která) jedná nikoli jako archetyp, ale jako individuum stojící tváří v tvář bezbřehé krutosti světa, jíž nedokáže čelit jinak než aktem sebezničení. Divadlo Aldente, nezávislý soubor pracující metodou actor-specific (účinkují zde herci s Downovým syndromem společně s herci bez specifických nároků), přivedlo o něco dříve (premiéra 28.6.2021, režie Jitka Vrbková) na svět Antigonu Sofoklovu ve Stiebitzově překladu, kterou však zásadně upravilo a zkrátilo.
Co mají obě inscenace společné a co zcela přirozeně nutí ke srovnání, je záměrná interakce s publikem. Obě touží navázat kontakt se současným divákem. Ovšem zatímco první chce možná trochu prvoplánově ověřit, komu publikum fandí (přičemž se zdá, že inscenátoři jsou přesvědčeni, že každý člověk s morální integritou musí favorizovat Antigonu), druhá chce prověřit na první pohled poněkud překvapivě (vezmeme-li v úvahu, o jaké drama jde) víru v lásku se šťastným koncem. Obě inscenace se profilují jako inscenace pro školy. Divadlo Polárka, které se za léta své existence ustanovilo jako divadlo snažící se cílit na diváka od dvou do osmnácti let, se samo definuje jako „průvodce k divadelní dospělosti“. Nezávislé divadlo Aldente, které funguje od roku 2008, ale s interprety s Downovým syndromem pracuje až od roku 2014, vytváří převážně autorské inscenace (Maminko, jsi důležitá jako šraňky v tunelu, Who am I?, Zeď a další), v nichž postupně hledá a nalézá způsob práce s herci, kteří jsou díky svému postižení jiní. Jejich hendikep je ovšem vnímán nikoli jako omezení, ale jako potenciál. Sofoklova Antigona je první inscenací pravidelného dramatického textu a pro soubor představuje mimo jiné možnost vytvořit klasickou interpretační produkci a nebýt jen „oním specifickým divadlem, co hraje o svých specifických potřebách“, jak se vyjádřila Jitka Vrbková pro časopis Theatrocén v souvislosti s uvedením této inscenace na letošním ročníku festivalu Divadelní svět Brno.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do čtvrtka, 10. listopadu 2022.