Divadlo odražené od literatury (dvakrát z Osla)

Divadelní svět v půlmilionovém hlavním městě Norska vypadá na první pohled docela impozantně. Kdosi spočítal, že je tu dvacet sedm divadel. Je ovšem pravda, že skoro polovinu tvoří jednotlivé scény tří hlavních divadelních domů. Norské národní divadlo, na evropské poměry vcelku skromný svatostánek z konce 19. století, jehož vchod rámují sochy mocných mužů pera Henrika Ibsena a Bjørnstjerne Bjørnsena, disponuje k dnešnímu dni třemi domy a pěti hracími prostory – kromě historické budovy v centru města hraje už od sedmdesátých let také v bývalém kině ve čtvrti Sagene a zcela nově i v původně industriálním prostoru Kanonhallen. Druhým domem, který výrazně definuje osloský divadelní prostor, je v roce 1913 založené Det norske teatret. Toto divadlo vzniklo z potřeby vybudovat v hlavním městě místo, které by umožnilo kultivaci druhého oficiálního norského jazyka, tedy normy psaného jazyka zvanou nynorsk, v němž píše i nobelista Jon Fosse. Navzdory počátečnímu odporu a výsměchu (v roce zahájení činnosti demonstrovalo v ulicích dnešního Osla na protest dvacet tisíc nespokojených občanů, čemuž podle pramenů musela asistovat jízdní policie) představuje dnes Det norske teatret se svými třemi scénami nejsilnější konkurenci divadlu Národnímu. Třetím klíčovým hráčem osloského divadelního života je Norská národní opera a balet sídlící od roku 2008 v ikonické budově v prostorách bývalých doků. Kromě souboru operního a baletního obhospodařuje také Norský národní operní orchestr, Norský národní sbor a Norskou národní baletní školu. Čtenáři si správně všimli, že v Norsku se slovem národní nešetří, což má své historické důvody a komplexní vysvětlení si žádá delší odbočku, kterou si dovolíme později.
Ostatní divadla, která lze v hlavním městě navštívit, se pohybují na škále od městských po nezávislá. Patří sem o svou existenci nyní bojující městem subvencované Oslo Nye Teater, variabilní prostor Black box hostící nejčastěji zahraniční performery, divadlo cílící na dětské publikum Trikkestallen, kulturní aréna Dramatikkens hus zodpovědná za vývoj nové norské a sámské dramatiky či Teater Manu – divadlo neslyšících a několik dalších.
Osloský divadelní svět také zásadně definují tři divadelní festivaly. V červnu se každoročně odehrávají Heddadagene fungující jako výkladní skříň všeho pozoruhodného, co se za poslední sezonu v Norsku urodilo. Součástí širšího programu této přehlídky je Festival norské dramatiky, na němž se už od 80. let formou scénických čtení představují vybrané texty vzešlé z každoroční soutěže. Podzim patří tradičnímu bienále, kterým je mezinárodní ibsenovský festival, jenž nově alternuje s mezinárodním Fosseho festivalem (kromě aktuálních zahraničních produkcí založených na současném textu se na něm vždy objeví několik domácích i zahraničních inscenací Fosseho her).
Toto všechno je divadelní ekosystém, který najdeme v každém větším evropském městě. Jako každé město má však osloské divadlo i svá specifika. Tím prvním je skutečnost, že v pětimilionovém Norsku jde o jediné divadelní centrum (Bergen, kde se divadlo i opera samozřejmě také provozuje, pro tuto chvíli odpustí). Dalším je stálá přítomnost velmi silné ibsenovské tradice – tedy tradice inscenování her Henrika Ibsena, která dlouho (v podstatě až do konce šedesátých let 20. století) fungovala poněkud inhibičně. Postupně se ovšem přetavila do překvapivě úporné snahy vychovat v Norsku nové dramatiky světového formátu. Země tak od osmdesátých let začala systematicky budovat sub-ekosystém skládající se z profesní organizace, studijních programů, pozic kmenového dramatika, festivalu, štědře dotované Ibsenovy ceny až po instituci, která má kultivaci dramatiky přímo v popisu práce.
Zmíněný festival norské dramatiky a další – často několik let trvající – dílčí dílny současné dramatiky zkultivovaly také publikum, které je nezvykle ochotné nové pokusy o dramatiku konzumovat. Tento důraz na slovo zároveň zajímavě nekoreluje s postdramatickými tendencemi (jimž se v Norsku říká avantgardní) a jež tento prostor ovládly velmi záhy. (Stojí za poznámku, že k divadelní laboratoři, která stála úplně na počátku – Barbově Odin Teatret – se Norsko postavilo zády, takže italský inovátor se svou skupinou přesunul do dánského Holstebro.) Díky státním subvencím se norská divadelní krajina od osmdesátých let nafoukla o neuvěřitelné množství tzv. frie grupper, které postupně vytvořily robustní, kamenným divadlům zcela alternativní svět, jenž důsledně pracuje s vizuální dramaturgií a slovo coby nositele významu mnohdy zcela vytěsňuje. Přirozeně je část těchto skupin napojená na skupiny holandské a dánské. Mohli bychom pokračovat dílčími rozdíly organizačního typu (dominuje blokový provoz) až po ty kulturní (důraz na multikulturalitu nabízeného obsahu nebo na středoevropské poměry slabá recepce).
O předestřeném širokém spektru budou těžko vypovídat dvě vybrané inscenace, které navíc nevznikly ve stejné sezoně. Jde ke všemu o ryze subjektivní výběr, který provádí outsider z jiné divadelní kultury, jenž si všímá jiných věcí než norské publikum. Obě inscenace jsou však pro norský divadelní prostor do určité míry příznačné, protože kromě toho, že jsou dramatizacemi známých knižních titulů, představují jakýsi odraz norského ženského a mužského světa.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU