Scénografie není daný stav nebo bod

PRAŽSKÉ QUADRIENNALE
Ta otázka se vrací co čtyři roky. Lze a má cenu scénografii vystavovat? Domnívám se, že vystavovat – tedy přiblížit obor divákům jinak než řečí jeviště – přínosné je. I když vystavovat možná není to nejlepší slovo. Spíš bych řekl: vizuálně prezentovat. Samozřejmě, že z historického hlediska je i vystavování maket nějakým způsobem důležité. S tím, že já maketu nevnímám jako umělecké dílo samo osobě, ale spíš jako finální dokumentaci – racionální výstup myšlenkových pochodů, či jako informaci pro režiséra nebo inscenační tým, dílny. Je to nástroj, se kterým si ale režisér může/mohl třeba i hrát. Je to věc účelová a zároveň dokument doby vzniku, záznam doteků scénografa, režiséra a týmu.
Hodně záleží na tom, co je vystavováno. Pokud se bavíme o klasické scénografii, tak je to většinou konečný produkt, což je inscenace. (Přičemž já osobně miluju vystavování fotek, ale nesnáším videozáznamy.)
Pak je ale také vystavitelnost cesty k tvaru. Což třeba mě zajímá daleko víc. To jsou ty různé mezifáze návrhů, které se naprosto liší od osoby tvůrce. Někdo chce vystavovat kostýmní návrhy, kresby. Záleží na tvůrčím postupu jednotlivce. Já si třeba dělám ilustrace k textu a pocitové návrhy, které jsou jakýmsi ohledáváním duchovního prostoru práce a toho díla. Je to stav mezi ilustrací, obrazem, zachycením situace, scénografií a kostýmním návrhem. Všechno v jednom. A je to autentické, nikoli jen informativní. Možná si myslím, že tohle zachycení procesu a myšlení může být zajímavé. A sám to vnímám jako umělecký produkt. Jako artefakt na podobné úrovni jako je obraz či ilustrace. Je to záznam či projev srovnávání se, či vyrovnávání se (pomocí imaginace či asociativní četby) s mnoha myšlenkovými a duchovními rovinami podnětu či tématu, s nímž člověk pracuje a z nichž vychází. Je to záznam velmi důležitých okamžiků celkové práce. Jsou to dílčí obrazy budoucího celku a myslím, že ty má cenu vystavovat a zveřejňovat, protože pro mne jsou v celém tom procesu nejdůležitější.
Co se týče současných přístupů – které už jsou spíše konceptuální a performativní. Jsem toho názoru, že scénografie se posunula od ztvárnění dramatické postavy a dramatického prostoru k něčemu, co je vztah recipienta, prostoru, aktéra (který ale může být zároveň recipient či objekt), tématu a prostředí, pro které projekt vytváříme. Scénografie se v tomto případě vlastně vystavuje jako aktivní proces. Ono už to vlastně ani není vystavování, ale spíš performativní akce. Která zase podněcuje k nějaké diskusi. A to nejen k diskusi o oboru.

Já rozumím konceptu, který kurátoři – jako třeba Klára Ziegler v Divadelních novinách – zdůrazňují, tedy že se snaží zprostředkovat jakýsi konečný zážitek. Nikoli – jak tomu bývalo – ten proces. Pamatuju se na expozice plné skic a návrhů. Ale přiznávám, že jsem na letošním PQ měl jednu pochybnost – a to jsem člověk „z oboru“: jak moc je to vše, řekněme, sdělné. A jak moc to sdělné být chce nebo má.
Jako zážitek to myslím úplně nefunguje. Možná ani nemůže. Lze mít zážitek z návrhu, který jde vnímat jako obraz – reflektovat ho v emotivní rovině. A může se to líbit nebo nelíbit. Ale autentický zážitek z vystavené scénografie, tím mám na mysli maketu, mít asi nejde.