Live cinema v současném českém divadle, díl druhý

Následující kapitola představuje tvůrce, kteří běžně pracují v loutkových divadlech a zároveň ve své tvorbě nejen pro děti a mládež používají moderní technologie. Cílem je také uvést základní informace k inscenacím, jejichž práci s live cinema se budou věnovat analýzy v následujících dílech seriálu.

Experimentátoři s live cinema mezi loutkami
Nejsoustavněji se použití live cinema v loutkovém divadle věnuje režijně-dramaturgické duo Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský. První jmenovaný je od sezony 2014/2015 uměleckým šéfem královéhradeckého Divadla Drak a Tomáš Jarkovský zde od ledna 2020 zastává funkci ředitele. Jejich společné umělecké působení ale začalo již mnohem dříve, jde o spolužáky z Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Kromě tvorby v domácím Draku hostují v dalších předních loutkových divadlech, jako je Naivní divadlo Liberec, Divadlo Alfa v Plzni nebo Divadlo Minor v hlavním městě. Jejich tvorba je zacílená především na divadlo pro náctileté, ale vytvořili i úspěšné inscenace pro mladší diváky. Celou jejich tvorbou se vinou témata svobody nebo osobní revolty jedince (Hamleteen, Gazdina roba, Bílý tesák, Cesta, Jak kohouti obarvili svět, Tom Sawyer), různé iniciační momenty dospívání (Ikaros, O Bílé lani, Šípková Růženka, Sněhurka is not dead, Princezna Turandot) nebo reflexe české historie a současné společnosti (R.U.R. 2.0, Kde domov můj?, Emil čili O Háchovi, Pravdu má každý svou (?), Neklan.cz).
Na pomyslném kontě mají již čtyři inscenace, které kombinují filmové a divadelní prostředky. Bílý tesák měl v Divadle Drak premiéru 3. března 2018 a znamenal zásadní průlom ve vnímání live cinema nejen v loutkovém divadle. O konceptu použití tohoto postupu přesvědčil Vašíčka s Jarkovským scénograf Antonín Šilar. (DOLENSKÁ, Kateřina. Omezení mohou být inspirativní. Loutkář, 2018/4, s. 70–71.) Příběh o vlkovi, který se dostal do světa lidí, se tu vypráví vlčíma očima, které zastupuje kamera. Výjimečnost inscenace potvrzuje nejen její hostování na mnoha českých i světových festivalech, ale i ceny nebo nominace odborných porot (Cena Thálie pro protagonistu Milana Hajna, Cena ERIK 2018 za nejinspirativnější představení sezóny, Cena festivalu Skupova Plzeň za koncept inscenace a nominace na Cenu Divadelních novin v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo).
Dalším setkáním s live cinema byla inscenace v plzeňské Alfě Kde domov můj?, kde k výročí založení Československa rekapitulovali česk(oslovensk)é dějiny na pozadí příběhu jedné fiktivní plzeňské rodiny. Inscenace měla premiéru 14. prosince 2018 a jak Jarkovský sám v rozhovoru pro časopis Loutkář přiznává, cíleně v ní rozvíjeli nedávno objevený výrazový prostředek, který je inspiroval k hledání dalších možností: „Rozhodli jsme se pro [live cinema], protože nám zase umožňuje vyprávět to, co bychom nedokázali vyprávět jinak. /.../ Pro nás je to ale jen další prostředek, který máme k dispozici. Rozšíření palety našich možností, abychom byli schopni vyprávět to, co zrovna chceme.” (Op. cit.)
Jestliže live cinema v divadlech Drak a Alfa zkoumali stále v tak trochu „polních podmínkách”, při práci na další inscenaci s live cinema již měli v zádech silnou technickou podporu a zázemí. Tento luxus jim nabídlo divadlo Minor pro nazkoušení titulu Sněhurka is not dead. Kromě perfektního vybavení disponují na každém představení i týmem kameramanů a střižnou, která umožňuje kombinování výstupů z několika kamer. Dílo je koncipované jako scénický koncert, kdy moderátor blíže neurčitého nočního proudu vloží do svého vysílání vyprávění o Sněhurce. Kromě práce s vizuální složkou v podobě videa, je zde tedy velmi podstatná i složka hudební, kterou zajišťuje i na scéně neustále přítomná kapela přestrojená za trpaslíky. Sněhurka is not dead měla premiéru 2. října 2020 a na scénografii se opět podílel Antonín Šilar.
Čtvrtou společnou inscenací, která bere do hry live cinema, je Pravdu má každý svou (?) opět z Divadla Alfa. Premiéra proběhla 17. prosince 2021 a připravil ji stejný tým jako předtím Kde domov můj?. Live cinema zde ale není principem, který by inscenaci provázel celou dobu. Tvůrci s ním pracují až od určitého momentu. Vašíček s Jarkovským se tak poprvé odklonili od tendence používat film jako hlavní prostředek vyprávění (byť v propracované kombinaci s jevištní akcí) a v Pravdu má každý svou (?) jej zařadili mezi arsenál dalších inscenačních prostředků a tímto jeho použitím navíc výrazně vydělili jednu část jevištního tvaru ze zbytku.