DĚKUJEME
Byla první červnová sobota, díky volebním plakátům soupeřil i papír, ševelící obchodníci pokoušeli kolemjdoucí džínami, tričky a dalšími známkami bohatého života a já - mířil po visutém chodníčku od brněnského autobusového nádraží do centra, k Domu umění, do divadla na pohádku.
Vlastně to nebyla obyčejná pohádka, ale tajemná pouť, která mě také nutí k psaní cestopisu, k nedokonalému pokusu přiblížit země, kam jste dosud nezavítali a kam se asi těžko dostanete.
Před vchodem do Domu umění stál chumel dětí a mezi nimi seděla na židličce babička, sukni plnou kapes a v kapsách lžičky a bonbóny. Děcka netrpělivě vyhlížela, kdy už konečně přijde ten lenoch Honza, který se kdesi uvnitř tak nevhod válí a válí. Pak se dveře otevřely, Honza byl tady, objevil se i dveřník s vysokým cylindrem na hlavě a spolu s babičkou vedli děti dovnitř. Za nimi jsem vklouzl i já, nepatřičný host, vetřelec do světa, kam mají dospělí vstup zakázán.
Postával jsem tedy raději stranou nebo vzadu, abych se, co možná neviděn, mohl sám dívat. A viděl jsem, jak na nízkém, starobylém sekretáři sedí trpasličí král Elfů obklopený vílami, a dává babičce malou, kulatou a samozřejmě kouzelnou krabičku. Po odklopení víčka krabička zazářila a se schodů náhle šla nahrbená osoba pod černým pláštíkem. V natažené ruce držela jablko a blížila se ke Sněhurce, která stála ještě před chvilkou nehybně v koutku. Ta už po jablku natahovala ruku, když v tom babička krabičku obrátila a čarodějnice zase couvala, děj se vracel. Jenže děti chtěly, aby pohádka pokračovala, a tak si Sněhurka opravdu kousla do otráveného jablka, trpaslíci bez hlesu naříkali, objevil se krásný princ. To už ale další malý dveřník zval děti dál, do další pohádkové komnaty. Tam si všechny děti sedly na zem pod veliký baldachýn plný slunce a já si sedl také. Viděl jsem malého prince a holčičku-princeznu, jak k němu vznešeně jede na bělouši, který měl lidské nohy. Ale už se zase šlo dál a pod schody stál nový dveřník, vlastně tanečnice se zvonkem na hlavě. Tomu, kdo o zvonek cinkl lžičkou, zatančila a pustila ho na schody k Popelce. Děti jako holoubci pomáhaly sbírat hrách a já si cinkl a trochu s ostychem jsem také sbíral. Pak se otevřela další komnata, kde jsme jeden za druhým procházeli po uzounké lávce přes moře, na kterém plul opravdový starodávný koráb se smutnou slečnou s vlasy splývajícími přes obličej. Všichni se tak dostali do bílého sálu, kam přišel princ osvobodit polibkem Šípkovou Růženku. Jenže to už putovaly děti lákány rozmarnými vílami do úzkého dlouhatánského tunelu, kterým došly až na mořský břeh, a z něj pak vklouzly dvířky staré skříně do vody, kde plujíce viděly v zelenkavém světle bílou paní, která za sklem vitríny zpívala tklivou píseň A znovu tu byla nová komnata, tentokrát ohňově rudá, sídlo čarodějnic, kterým vévodila jedna zvláště odporná huhlající ježibaba s obřím trhákem a tlamou plnou křivých zubů. To se už Honza neválel všude možně jako předtím, ale utěšoval jednoho plačícího chlapečka. A babička honem učila děti, jak se poskakováním a smíchem zbavit strachu, a děti skákaly a smály se. Jenže pak cesta pokračovala kolem lítostivého stříbrného prince a děti se ocitly v té nejtemnější komnatě, kde z přítmí zářil kostlivec sedící na kozlíku podivného kočáru, ve voze byla dvojice černých knížat a směrem k nám se po zemi koulela temná příšera. Babička honem vracela děj a zavřela krabičku. Ale děti chtěly, aby hra pokračovala, a usilovně skákaly a velice hlasitě se smály. Po téhle zkoušce odvahy jsme prošli loubím a trojitými dveřmi až do obrovského zářícího bílého sálu, kde vysoko na trůnu seděl ten stříbrný princ s Popelčiným střevíčkem, kolem něj byly klece s ptáčky a ze skleněných baněk - žluté, červené a oranžové - vlály prameny bílého dýmu. Náhle však vešla Popelka a princ jí střevíček navlékl, načež se otevřely opony kolem a za nimi stála i Sněhurka s princem a Šípková Růženka také s princem. Ty tři páry potom slavnostně vyšly ven a babička, Honza, dveřníci, rozmarné víly i děti je následovali po schodech až dolů, tam kde už čekal elfí král. A kouzelná krabička mu byla vrácena a všichni se shromáždili a mávali a děti, které babička vedla ven také mávaly. Bylo to loučení zvláštním způsobem vážné, neboť kouzlo nepomíjelo. Je dokonce možné, že i ten chlapeček, který tak naříkal, že jeho medvídek ztratil bryndáček, plakal i pro vážnost té chvíle.
Já jsem už ale zase stál v skrytu a hlavou mi běžela věta pětiletého poutníka, která mu vyklouzla v té nejstrašidelnější komnatě: „Když trochu nemám strach, tak mám odvahu.“ Nemudroval, ani se netvářil furiantsky. Byl jen udivený, že má o něco menší strach, než by se sám u sebe v takové chvíli nadál.
Tady ovšem cestopis končí. Dodatkem je pouhá vysvětlivka, marginální poznámka. Putování, o kterém byla řeč, se jmenovalo jako tento článek - Za devatero horami a s divadlem Husa na provázku i jeho Dětským studiem jej připravila Eva Tálská. Výtvarníci Dušan Ždímal, Boris Mysliveček a Jana Preková vybrali kostýmy, rekvizity a další potřeby pro výpravu ve fundusech brněnských divadel, posloužily i různě obarvené gázy. Hudbu složil Miloš Štědroň. Za devatero horami se hrálo od 1. do 3. června ve všech prostorách brněnského Domu umění. Za tři dny se vydalo na tuto pout několik set děti. Je malá pravděpodobnost, že by se kdy podařilo uskutečnit další reprízy.
vyšlo v SADu 2/1990
