Studio Dům mezi Výprodeji

Hovoříme-li o brněnském Studiu Dům, pak máme na mysli široké seskupení mladých lidí (původně patnácti až dvacetiletých), kteří od roku 1991 prošli „učilištěm” založeným režisérkou Evou Tálskou. I když se totiž původní projekt nazýval „amatérské divadlo vedené profesionály”, jednalo se zároveň o alternativní školu s pozoruhodným profesorským sborem (též Alena Ambrová, Boris Mysliveček, Jana Preková, Miloš Štědroň, Jana Zbořilová, Dušan Ždímal…) a předměty (herectví, scénografie, hudební skladba, v tomto rámci i jevištní svícení, výroba masek, loutek či plakátu, ale také např. vedení peněžního deníku). Divadlem tohoto „studia v praxi” měl být skutečný dům, opuštěný činžák určený k rekonstrukci, adepty provizorně opravený, nějaký čas sloužící divadlu, a pak - výměnou za jiný podobný - vrácený městu. Říkat se tomu mělo „létající divadlo”. První takový činžák od brněnského magistrátu získala nadace „Studia Dům” na Ptašínského ulici. Říkalo se mu Svatební dům - tak se totiž měla jmenovat první, pro něj stvořená produkce. Studenti Studia si v něm však užili jen uklízení. Dřív než mohlo dojít k prvnímu představení, dřív než se mohli na ulici před ním objevit klauni, provazochodci, loutkáři, byl dům městským úřadem „převeden” na jiné účely.^[1]) Přes tuto nepřízeň a mnohé změny v původních plánech však Studio Dům nezaniklo. A mnozí z těch, kteří jím prošli, se věnují divadlu dodnes: někteří v praxi (např. Jan Budař, Matěj Dadák, Kateřina Šudáková, Eva Vrbková), jiní i v teorii (např. David Drozd, Barbora Schnelle).
Prvním divadelním počinem Studia byl v prosinci roku 1991 z koled a lidových vánočních her sestavený Betlém. Poprvé byl uveden před Vánoci na brněnském Náměstí svobody a až do roku 1996 byl pak hráván na rozličných místech (záznam z něj pořídila v roce 1996 Česká televize).
V lednu 1992 se Studio zúčastnilo otevírání nového působiště Divadla Husa na provázku a nově vznikajícího Centra experimentálního divadla v Domě pánů z Fanalu tzv. Studií ke Svatebnímu domu. Z lidových balad, úsloví a říkadel je vytvořila opět Eva Tálská.
Hlavním inspiračním zdrojem byla právě lidová poezie, zejména balady, které režisérka označuje za český ekvivalent antických tragédií. Z českých a moravských balad byly složeny i Nešťastné svatby (1992) a Svatbičky aneb Žonglování se smrtí (1994). Zatímco první z produkcí, určená jednoznačně do plenéru, do zahrad a na náměstí, byla kramářským divadlem masek (chcete-li maškar), druhá, tradičnější (hrála se i na scéně Husy na provázku) byla divadlem herců i loutek, „vlastnoručně vyrobených” marionet, ale také cirkusovou produkcí s tradičními čísly, od akrobacie po vystoupení hadí ženy. Cirkus je nepochybně jednou z velkých inspirací Evy Tálské (dle původního plánu Studia Dům chtěla vytvořit cirkus podle Chagallových obrazů; do této linie patří i její provázkovský poetický cirkus Se mnou smrt a kůň), základním kamenem dramaturgie Evy Tálské je ovšem již léta lidová poezie. Souběžně s ní je jejím ústředním tématem lidský život v jeho celistvosti, od narození ke všudypřítomné smrti: Smrt, žence s kosou, jsme mohli potkat již ve Studii ke Svatebnímu domu, potkáváme ji i v zatím poslední Tálské produkci, v letošní provázkovské Veselce, další inscenaci lidových, baladických látek.
První produkcí z linie „learovské” a zároveň první inscenací jiného režiséra, než zakladatelky Studia, byl v roce 1996 Arlekino vévodou bretaňským aneb Král Leyr a jeho tři dcery neboli Zkamenělý princ.[2]) Scénář i režie byly tentokrát dílem ke spolupráci přizvaného „destruktora českého divadla”, Huberta Krejčího. Výrazným vkladem do práce Studia byla inspirace kommedií dell’arte, která s sebou nesla i nutnost další pohybové průpravy a specifické herecké práce.
V tomtéž roce vznikla pod hlavičkou tehdy vytvořené D-dílny Studia Dům autorská, lyrizující inscenace jedné z členek souboru, Pavly Dombrovské (též autorky hudby), temně baladická Černá panna. D-dílna nabídla prostor pro vlastní kreace a režisérské ambice odchovanců Studia: tato aktivita byla možná i reakcí na větší vytíženost Evy Tálské na její mateřské scéně.
Všechny tyto inscenace rekapituloval a završil koncem ledna 1997 festiválek nazvaný Výprodej Studia Dům (1991 - 1997). Jeho součástí bylo i promítání tří filmů o činnosti souboru (např. o výpravě Studia Dům za českou menšinou do rumunského Banátu), koncerty, hudební dílna… V rámci Výprodeje byla uvedena i drobnější dílka členů Studia, např. Tanec živlů, přehlídka indiánských masek (Eva Krásenská) z nedokončené inscenace Davida Drozda na téma aztécké poezie. Výprodej znamenal konec jedné etapy práce Studia, po něm došlo i k výraznější obměně souboru.
V roce 1998 vznikly další dvě, společně hrané a společným názvem Odpady označené inscenace Evy Tálské - Stárnutí a Tance krále Leara. Ve stejném roce vznikla pod hlavičkou D-dílny Studia Dům další inscenace Pavly Dombrovské, poetický, loutkový Robinson.^[3])
Na Stárnutí, kde je titul roven příběhu, lze také ukázat rys společný mnoha kreacím Studia. Na počátku stojí jednoduchý princip předložený hercům, kolem něj se nabalí nezbytné průpravné prvky, herecká i fyzická cvičení, výroba loutek, masek. Postupně tak vzniká etuda. Takovýto způsob tvorby nabízí všem zúčastněným možnost aktivní spolupráce, je otevřený nápadům, vyžaduje je a v případě jejich nedostatku si je musí umět vynutit. V době přípravy inscenace je tak Studio dílnou, v níž se pod dohledem poučených hledá a v níž se nezřídka nakonec i zdárně nalézá. Nepracuje se však doslova společně, rovnostářsky, pozice režiséra je naopak stále respektována. Zmiňovaná jednoduchost, která stojí u vzniku inscenací, jakými jsou Stárnutí či Svatbičky, byla velkým kladem práce Studia, stejně jako jejich nekomplikovaná, ale přece výrazná, propracovaná a funkční vizuální stránka.
Jestliže je v rámci Studia režisérská role Evy Tálské těžko zastupitelná, v rámci D-dílny se „otěží” po Pavle Dombrovské chopili další odchovanci Studia. V říjnu roku 2000 měl premiéru projekt s básnivým názvem Horké spaní, sestavený ze čtyř na sobě nezávislých příběhů (Sen, Ona, Tanec života, Panenky), které si služebně starší členové Studia (Šárka Pavelková, Barbara Vrbová, Tomáš Pavčík) sami napsali a režírovali. Eva Tálská jejich vznik pouze iniciovala a nad inscenací dohlížela. Vliv její poetiky je pochopitelně znatelný.
Autoři a aktéři se lehce obejdou beze slova, rádi naopak pracují se stylizovaným pohybem, barvou, metaforou. Inspirací se staly obrazy Edvarda Muncha, jejich úzkost ale byla přetavena úzkostí snů. Hodně ženský je Sen. Špína, zmačkané papíry, uprostřed všeho toho nepořádku postel. Vejde dívka, lehne na postel, usne, probudí se a je těhotná. Pak se objeví další těhotné ženy. Ze země sbírají dětské oblečky, čistí je. Vše je beze slov. Jednoduché, metaforické. Tanci života dominují barvy. Bílá, rudá a černá postava představují postupně mizící nevinnost, stárnutí. Panenky jsou příběhem výrobce dětských panen. Rád by takto znovu stvořil i svou dceru, kterou zabila bomba. V jeho černých představách však z výrobního pásu vycházejí jen samostatné ručičky a nožičky. Nakonec si ho panenky (živé - hrané herci) odvedou do svého snového světa. Jen část nazvaná Ona je s textem. Do čtyř žen se vtělila jedna jediná, stárnoucí. Postupně si předávají role v rozhovoru s partnerem. Vztah se vyvíjí od nadšení k vyprahlosti.
Kladem produkce jsou osobní témata, osobní i generační výpověď tvůrců, zároveň je ale zřejmá nejistota při jevištní realizaci. Vizuál ní expresivita živých kompozic Munchových obrazů zamlžuje vyprávění příběhu, výsledné črty jsou někdy až příliš jednoduché. Tento tvar složené inscenace, z níž se uceleností a propracovaností trochu vymykají Panenky, byl ale zřejmě nezbytným krokem, zkouškou, nakolik je Studio mocno (pro tentokrát ještě s dozorem) samostatné práce.
Samostatně (opět pod hlavičkou D-dílny) vznikl v loňském roce také zatím poslední projekt Studia Dům, pohádkový příběh Huberta Krejčího a Pavla Humla Princ Bhadra a princeza Vasantaséna, aneb Mnich pokrytec neboli Psí ocásek svrchované čistoty, který režíroval Tomáš Pavčík, autor a režisér Panenek z Horkého spaní, jenž se osobnosti a tvorbě Huberta Krejčího soustavně věnuje delší dobu. Uvedení Prince Bhadry navazuje na Krejčího režijní působení ve Studiu, je také po jeho Arlekinovi druhým pravidelným dramatickým textem na jeho repertoáru. Sám autor si v jednoduchém příběhu o plaváčkovi Vasantaséně pohrává s východními reáliemi, divadelními principy a postupy. Tyto podněty nabyly v inscenaci podoby stylizovaného pohybu, odkazujícího k tradičnímu indickému divadlu (ale i ke komedii dell' arte), patřičná je i rytmizující živá hudba (citera, tibetské mísy, ale též housle, flétna), kterou poprvé v historii Studia nehrají sami jeho členové, ale přizvaní externisté. Jestliže velkým pozitivem starších inscenací, výsledkem práce Evy Tálské, byla schopnost využít silných stránek členů a zakrýt slabší, tentokrát jsou nevyrovnané herecké výkony překážkou, která brání naplnění složité režijní koncepce. Znamenité, rytmicky přesné akce (úvodní vstup novice s miskou a holí či výtečné kreace ministra financí reinkarnovaného v opici) jsou citelně rozvolňovány neukázněným projevem méně zkušených. Až v rozsahem nevelkém závěrečném výstupu posla se s neobyčejnou lehkostí ukazuje ironický nadhled textu i oprávněnost režijního záměru, který prolíná a konfrontuje poetiku Indie se západním divadelním vnímáním, který provokuje naše orientu tak vzdálené vnímání.
Vedle autorských inscenací Studia účinkují jeho členové i v představeních Divadla Husa na provázku - Vlci, Cirkus, aneb se mnou smrt a kůň, Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (vše přirozeně v režii Evy Tálské). Studio se tak stalo zásobárnou zručných herců pro velkou „kamennou” scénu. Zvýšená aktivita v této oblasti je však jednou z příčin omezení vlastní činnosti. Eva Tálská se navíc od roku 1999 plněji věnuje režijní práci v Divadle Husa na provázku (důvodem je zřejmě i smrt Petera Scherhaufera).
Tanec života z inscenace Horké spaní, 2000.
Své inscenace hraje Studio Dům nejen doma (zde většinou na sklepní scéně Divadla Husa na provázku), ale také na různých tuzemských i zahraničních festivalech: Stárnutí např. původně vzniklo pro mezinárodní setkání nazvané Changing Places (hrálo se v Anglii, Maďarsku a Francii), Odpady se letos představily v německém Paderbornu.
Složení Studia se neustále proměňuje, starší členové odcházejí, leckdy pak i režijně pracují na vlastních samostatných projektech: Pavla Dombrovská založila Divadlo Líšeň (její stínohra Sávitrí pokračuje v poetické linii, kterou začala Černá panna a Robinson), další bývalá členka Alice Bártová letos představila nový pohybový projekt S podzimem sním o jaru.
A co bude se Studiem Dům dál? Bez Evy Tálské by sice existovat nemohlo, ale její aktivní účast na tvorbě Studia je oproti počátečním fázím značně omezena. Eva Tálská sice na konci minulé sezony odešla z Divadla Husa na provázku, stále v něm ale bude režírovat, neodchází však ze Studia. To by mělo nadále tvořit ve dvou paralelně existujících liniích - inscenace Evy Tálské a produkce členů Studia. Jisté je, že po pěti letech dojde k dalšímu Výprodeji, ten druhý se plánuje na přelom října a listopadu. K vidění budou všechny inscenace a s nimi také menší dílka, náčrty, etudy, drobné kreace.
Ani idea domu oživeného divadlem po jedenácti letech nezapadla, jen se proměnila… O tom domě však raději, aby se to nezakřiklo, zatím víc prozrazovat nebudeme 

vyšlo v SADu 4/2002