Bílý dům

Studio Dům je sice mladé, počalo však v mnohých dřívějších inscenacích Evy Tálské s Divadlem Husa na provázku, zejména v těch, které daly scénickou podobu poezii od nonsensů přes poezii lidovou až třeba po básně Jana Skácela. Konkrétním počátkem, počátkem tvaru, pak byla jedna příležitostně hraná pohádka.
Z kraje června roku 1990 připravila Eva Tálská s Divadlem Husa na provázku jen dětem určené pohádkové putování sály a místnostmi Domu umění, Za devatero horami (viz Svět a divadlo č.2, ročník 1990). Tehdy poprvé byl celý dům (vlastně Dům) proměněn na divadlo.
O rok později byla registrována nadace „Studia Dům“, současně vznikl projekt „amatérského divadla vedeného profesionály“, zaměřený, jak pravil informační dopis, na práci s mladými lidmi od 15 do 20 let, s pravidelnou výukou předmětů potřebných k praktickému využití při vzniku a provozování inscenace (herectví, mluva, zpěv, pohyb, scénografie, hudební skladba).
Kolem vánoc se poprvé představuje mladý soubor pouličním Betlémem na náměstí.
2.ledna 1992 je v rámci slavnostního otevření nového sídla Provázků, Domu pánů z Fanalu, v půdních prostorách předvedena Studie ke Svatebnímu domu Studia Dům. Malé skupinky diváků putují členitými bílými prostory prolamovanými trámovím krovů. Zde mladíci a dívenky v krojích recitací, zpěvem, tancem, s pomocí jednoduchých rekvizit a s jedinou dekorací červených jablek hrají z moravských lidových textů stvořený baladický příběh o lásce a vojně.
Od počátku léta hraje Studio Dům Nešťastné svatby. V par- 44 cích a na náměstích jsou v Brně a později i jinde předváděny historie tří tragických veselek. Pramenem i tvarem jsou to opět lidové balady, dílem recitované, dílem zpívané, představované formou kočovného divadla. K rafinované naivitě inscenace, tragické a komické zároveň, patří charakaterizace maskou, kostýmem, rekvizitou, které jsou jednoduché a výrazné jako gestika ve výjevech připomínajících živé obrazy.
Betlém, Studie ke Svatebnímu domu a Nešťastné svatby jsou „jen“ předznamenáním, jakýmsi chodníkem před oním domem, který figuruje v názvu studia.

Tvůj projekt Studia Dům vychází z představy divadla, které se bude hrát ve skutečném, opuštěném činžáku. Proč?
Chci, aby divák vkročil do Domu jako do jiného světa. Chci, aby byl vtažen do jádra předváděné poetiky, aby v ní žil a pohyboval se.

Podle původního plánu to dokonce nemělo být hraní jen v jednom domě. Chtěli jste se přesouvat z jednoho opuštěného domu do druhého a z něho zase dál, hrát v nich než je zbourají nebo s nimi bude naloženo nějak jinak. Ta představa se změnila?
Původnímu nápadu stěhování z domu do domu jsem říkala létající divadlo. Ta představa mě úžasně bavila. Jenže ji mohu realizovat tehdy, budu-li mít na zprovoznění každého domu 100.000,-Kčs. Postup jsem se už naučila. Pokud by byly peníze (a samozřejmě onen další starý neobydlený dům), tak by přelétnutí z domu do domu trvalo tři měsíce. Ale po ročním neúspěšném shánění 50.000 na zedníky se mi tato představa jeví jako utopická, i když neustále fascinující.

Nemáš strach, že se rychle vyčerpají možnosti, které dává prostor jednoho činžáku?
Projekt od projektu se má půdorys měnit. Ale i kdyby se neměnil, mám připraven program na sedm let. A nezapomeň, že je to vlastně praktická škola. Už teď tu vyrůstají alespoň dva talentovaní režiséři, dále hudební skladatelé i tanečníci, herci, výtvarníci. Pokud zůstanou (myslím tím, pokud se Domu po čase zmocní), obrátí prostor svojí poetikou zase v něco jiného.
Co se týče mého programu, má to být Dům nejen divadelní, ale i taneční, hudební, obrazový, s koncerty a výstavami.

Když říkáš koncerty, výstavy, tak to je podobné plánům chystaným do Domu pánů z Fanalu. Zdá se, že jde vlastně o jakési druhé Centrum Experimentálního Divadla?
Moje myšlenka se neodráží od vzniku CEDu. Je to výsledek mého několikaletého přemítání o divadle. Chci z koncertu udělat divadlo - zvláštní svět. Totéž z výstavy obrazů. Proč by musel obraz pouze viset? Chtěla bych ho propojit s pohybem a zvukem. S tímto druhem práce jsem se setkala na Divadle v pohybu, kdy jsem takto inscenovala vernisáž se sochami Honzy Šimka nebo s obrazy Honzy Dungla. Baví mě to. Těším se, že udělám Dům podzimní, jarní, zimní, letní, opřený o pohyb, zvuk, světlo, masku, slovo, rekvizitu. Aby sis lépe tyto názvy představil, mluvme o světě podzimu, světě hudby, světě obrazů.

Opouštíš tak divadelní prostor?
Je to kumulace všech divadelních prostorů a ještě těch dalších, které nejsou vymyšleny.

Ale charakter je jiný. Není to již divadelní sál, ale místnosti, pokoje, kterými může procházet poměrně malý počet diváků. Zajímalo by mě také, zda počítáš s tím, že jde o byty, tedy místa, která nesou stopy, vůně lidí, kteří tam žili?
Ta vůně byvších lidí proniká domem, ať chceš nebo nechceš. Dlouho a mnohokrát jsem jím procházela a smiřovala se s nimi: ušmudlaná místa kolem klik, nápisy na stěnách i dveřích, bílá místa po obrázcích, někde špína, někde čistota. A všechno to posunuto násilnými vloupáními: vylámané dveře, vyrvané zásuvky, kouty scházejících se partiček. Ta atmosféra není jednoduchá. Budu proti ní stavět úplně nové prostředí - takové, jakou poetika, toho, co budu inscenovat, vyžaduje. Změní se půdorys, barva stěn atd. Stěny a prostor se stávají divadelním prostředkem stejně jako slovo.

Bude to tedy něco podobného, jako když jste na půdě Domu pánu z Fanalu hráli v místnostech plných jablek?
Místnost s jablky byla pouze jedna. Zmnožila se ti asi proto, že byla atmosférou nejsilnější. Ano. Dům bychom chtěli otevřít něčím podobným. Vždyť název oné produkce na půdě byl Studie ke Svatebnímu domu. Nu a teď konečně bychom chtěli otevřít Dům Domem svatebním. Jablka tam asi nebudou (protože nemůžeme sehnat peníze na zedníky, je podzimní premiéra je odložena na květen), ale budou tam stromy, kameny, květiny, písek a spousta jiných věcí. Těším se na pokračování práce, která začala na půdě Fanalu. Na vytváření zvláštního světa z lidových balad a písní, na zastavení času, na skoky času, na jemnou práci s lidským vztahem, na hledání čistých metafor, jednoduchosti projevu, hereckého a režijního detailu. Tento rok jsme neměli možnost v pronajatém domě hrát, vyklízeli jsme ho a čistili, sháněli peníze. Vyšli jsme proto na ulici, kde jsme inscenovali dvě představení. Tato práce vyžadovala velké gesto a velký detail. Práce v domě je odlišná a těšíme se na ni všichni. Ulice a dům se výborně doplňují.

Projekt „Studio Dům“ realizuješ s velice mladými lidmi. Ten soubor vznikl konkursem?
Ano. Přihlásilo se 150 dětí, dá-li se tak říkat patnácti až dvacetiletým. Vybrali jsme 50, zůstalo 40. Když říkám vybrali, mám na mysli Miloše Štědroně, který vede hudební skladbu, Aťku Ambrovou, která vede taneční dílnu (spolupracovat bude též Elmarita Divíšková) a Janu Prekovou, která vedla scénografickou dílnu (letos jí povede Sylva Hanáková s tím, že Jana Preková bude mít stále významný podíl, přidává se i Jana Zbořilová, která začala spolupracovat v loňském roce). To je hlavní pracovní tým, ke kterému dál patří Helena Trýbová a Stanislava Tomanová (mluva a zpěv), ale také Míla Kudlíčková, která mi občas pomáhá s organizací, a konzultanti Dušan Ždímal a Boris Mysliveček, který se ale těžko shání. Jako učitelé přislíbili spolupráci kolegové z Divadla Husa na provázku.
Studio Dům není žádné JAMU ani konzervatoř. Učí se zde praktické věci, které míří k připravovanému projektu. Kdo chce, může absolvovat všechny dílny: skládat hudbu, hrát, tančit, dělat masky. Dílny se prolínají, nejsou mezi nimi žádné přehrady.

Počítáš s tím, že se z tohoto souboru časem vytvoří profesionální divadelní ansámbl?
Přála bych si, aby to byla vždycky práce dělaná mimo zaměstnání, ale s maximální nasazením. Asi je to těžké a nevím, jestli to půjde. To ukáže čas, co se z toho vyklube.

Neobáváš se toho, že práce se souborem Studia Dům bude chápána jako tvůj odchod z Divadla Husa na provázku?
Jak mohu odejít z Provázku, když ho nosím v sobě? Studio Dům je pokračováním a rozšířením toho, co dělám na Provázku. S mladými lidmi se velice dobře pracuje na metafoře a čistotě stylu.

Nešťastné svatby stejně jako Studie ke Svatebnímu domu, kterou jste hráli při otevírání Domu pánů z Fanalu, jsou hrány chórickým způsobem. Vývojem ale asi vznikne potřeba herců schopných zahrát přesněji dané role. Nestane se pak nezkušenost souboru překážkou?
Až překážka nastane, tak ji budu řešit.

Všechno, co zatím děláte, vychází z lidové poezie, z lidových balad. Je takto zaměřený celý plán Studia Dům?
Pouze jeho první část. Všechno se točí kolem svateb a směřuje ke Svatebnímu domu. Využíváme k tomu balady, písně, zvyky.
Snažím se na lidový materiál pohlédnout z úhlu, který zajímá mě i děti téměř dospělé či dospívající. Starý svatební obřad, který jsme rekonstruovali za pomoci jednoho stolu a několika židlí, „děti“ tak fascinoval, že zatoužili mít svatbu postaru. A to i otrlí jedinci. Přes lidovou poezii se naučí přemýšlet metaforickou zkratkou, výrazně a zjednodušeně předvést postavu, musí umět podat slovo a ukázat čistotu tónu. Učí se vytvářet dialog montovaný z písní, jeho posun v různých situacích, dramatickou zkratku, rozvíjí lyričnost vztahů. Materiál v lidové oblasti je nevyčerpatelný, budeme se k němu vracet, hotové věci zůstanou na repertoáru. Zatím jsme vytvořili Betlém jako uliční divadlo a Nešťastné svatby pro park či ulici, chystáme Hru o svaté Dorotě s masopustními maškarami také pro ulici a vyvrcholením práce bude Svatební dům, kde by se mělo všechno propojit.
Další fáze bude cirkusová. Chtěla bych vytvořit cirkus inspirovaný Chagallovými obrazy - Dům u Modrého koně, dále Morgensternovský cirkus - Košilela, naivní cirkus atd. Pochopitelně uliční a domovní verzi, s tím, že by inscenace v domě měla přijít vždy až po několika drobnějších zkušebních inscenacích. Třetí fáze je Skácelovská, která by měla vrcholit Domem Smutének. A pak by měli děti-dospělí ze souboru přijít s vlastní poezií. Je mezi nimi hodně schopných autorů a další se určitě objeví. Počítám tedy s jejich velkou spoluprací.

Lidová poezie, která je základní pro první období práce Studia Dům, představuje čistotu, působí naivně, i způsob jejího inscenování má rysy naivity, která jako by nepatřila do této doby. Jak ses k inscenování lidové poezie dostala?
Víš, mám období, kdy mě nic nebaví a všechno se mi zdá bezvýchodné. Nu a v takovéto době mi poradil můj učitel Bořivoj Srba, abych se podívala na lidovou poezii. Zaujalo mě to, vzniklo z toho Jako tako. To už je dávno. Ale tehdy se ještě stalo něco jiného. Vrátili se mi vzpomínky na dětství. Jsem z malé vesnice a uvědomila jsem si, jak moc tam sama v sobě patřím. Květnové vynášení, smrtky, hody, ověnčení rekruti, mlátičky, vedro a prach, chlapi nahazující si pytle se zrním na ramena jako peří, javory a ořechy, dětské lidové hry a říkanky, pověry, bubnování zpráv atd. A hlavně náš sklep provoněný krásnými jablky rozloženými po štelářích. To je veškeré mé tajemství inscenování lidové poezie.

Naivita lidové poezie je také protikladná tendencím ke krutosti, a to i ve smyslu brutálnějších forem divadla. Existují teorie, že pro mladší generace je krutost normální a svět lidových balad pro ně může být exotický, vzdálený. Jak tvůj soubor takovou látku přijímá?
Normálně. Mimochodem, v lidových baladách je také spousta brutality, ale současně je tam i katarze. Tím se balady blíží k antickým zlomkům…

Tento rozhovor končí neukončen. Měl by být, jako dosavadní inscenace Studia Dům, jen předznamenáním toho, co přijde, předznamenáním neobyčejných možností divadla hraného v obyčejném domě. Poezie, imaginace, která se čistotou jazyka a tvaru vzpírá patologii doby, povyšuje divadlo na společensky významný čin. Zda ale bude moci práce Evy Tálské a jejího mladého souboru pokračovat, je nyní, v polovině října, nejisté: hrozí totiž, že dům, který soubor pro divadlo připravoval, bude dřív, než se zde začne hrát, „převeden“ magistrátem na jiné účely.
(ptal se Karel Král)

vyšlo v SADu 7/1992