DĚKUJEME
Výzvě nově jevištně interpretovat díla největšího dramatika všech dob odolá málokterý seriózní divadelník.
Pařížský Odéon představuje Shakespearova Krále Leara ve velice energické verzi. Režisér (a ředitel divadla Georges Lavaudant) v inscenaci, vyznačující se značné hektickým tempem, prezentoval známé postavy světového dramatu poměrně netradičně či lépe řečeno netradičně vztahy mezi nimi rozkryl. Vynikající herecký soubor se mohl opřít o strohý, osudovost evokující výtvarný půdorys (scénografii i kostýmy navrhl Jean-Pierre Vergier), k němuž přispívalo dynamické a přesné svícení (o to se staral sám pan režisér a Pierre-Michel Marié).
Tragédie se otevřela posezením herců v moderním civilním obleku na historických křeslech na příkré šikmě, horizont naznačoval zjitřená mračna. V levém rohu se před zrcadlem s líčidly připravoval Lear; trochu šminky, hermelín přes ramena, korunu na hlavu, a už vyrazil ke skupince sedících, mezi nimiž byly i jeho dcery, a jal se vyptávat, jak je to s jejich láskou k němu. Když Kordélie (která se na první pohled od Goneril a Regan nijak nelišila - naopak, vypadala z nich možná jako žena nejméně přitažlivé) pronesla svou pověstně rozpačitou odpověď a Lear se dal vzápětí do křiku, zahřmělo. Bouře nás pak v různých vstupech provázela celou inscenací.
Lear (Philippe Morier-Genoud) byl od začátku do konce „mimo“, žádné momenty poznání se v jeho obličeji nezračily, představoval poněkud histriónského výstředníka. který jako by naznačoval, ať jeho tristní osud nebereme příliš vážně. V některých vypjatějších místech dokonce tragické herectví shazoval, když v jeho výrazu bylo překvapivě hodné šibalského humoru, a v závěru (při umírání) obrátil oči „v sloup“ takovým způsobem, že o parodizačním záměru interpretace nemohlo být pochyb. Během svého vyhnaneckého bloudění, které ovšem připomínalo poněkud protahující se piknik starších pánů, tvořila jeho kostým „zesměšňující“ kožená kombinéza s kuklou (taková, kterou si v začátcích motocyklové mánie na sebe brávali odvážlivci na silnicích) a k rozpustilému dojmu přispívala i bizarní trupa, kterou spoluvytvářeli nebývalé komický Kent a „hudebně“ glosující šašek.
Kent (Louis Beyler) se jako vyhnanec „maskuje“ oholením, v prvním výstupu měl totiž šarmantní plnovous, jeho představitel ho prezentuje jako veselého, životně pozitivního sympaťáka: dokonce situaci, kdy je trýzněn drastičtěji, než bývá v learovském inscenačním úzu zvykem (zvrácený manžel Learovy dcery ho kope do genitálii), snáší Kent sice s bolestí, ale bez tíživého pocitu ponížení, spíš s jakýmsi do budoucna vyjasněným výrazem (přibližně ve smyslu dnes je zle, ale zítra bude určitě lépe).
Zajímavou položkou Lavaudantovy interpretace je postava královského šaška (Gilles Arbona). Jeho představitel, mimo jiné i schopný hudebník, prezentuje svou roli v poloze podivného odstupu - a soucitu spíš rozumového. V černém obleku s buřinkou připomíná trochu Charlese Chaplina, ale evokuje také hermafroditní neurčitost Michaela Jacksona. Část svého partu zpívá (se suverénní profesionalitou), hraje dobře na kytaru, občas i na foukací harmoniku. Na postavu, jak známo, Shakespeare v druhé polovině „zapomněl“, ale Arbona s kytarou se objevuje v závěru u Learovy mrtvoly jako smuteční muzikant.
Z královských dcer je nejvýrazněji vykreslena sadistická Regan (Annie Peret), které se při páchání zla objevuje ve tváři 106
jednoznačná rozkoš a která se před podlými intrikánskými rozhodnutími i před trýzněním „protivníků“ vysloveně sexuálně nabíjí (přivinuta ke Kornwallovi či Edmundovi od nich v komické polopiuretě odskakuje a má se chutě k dílu). Nijak zvlášť padoušsky nepůsobí Goneril (Sylvie Orcier), nijak mimořádně dojímavé Kordélie (Marie-Paule Trystram). Je-li inscenace pařížského Odéonu také inscenaci o Learových dcerách, týká se především sexuálně-mocenského bě sovství Regan.
Mimořádně odpudivými tahy je nastíněn též Kornwall (Pascal Elso). Připomíná fašistického zupáka, jako mučitel v holínkách a s cigaretou marně maskuje své psychotické ustrojení, jež se pak v nezakryté podobě objeví při scéně trýznění Glostra (Kornwall si navleče růžové ženské šaty a tančí na „španělské rytmy“, když však v jejich rámci zbaví Regan svými podpatky Glostra zraku, její manžel se pozvrací - či je už smrtelně raněn sluhou?; to z akce samotné nebylo zcela čitelné).
Hrabě Glostr (Marc Betton) se vyznačuje dobráckostí poněkud těžkopádnou, od prvního okamžiku navozující neodvratnost osudového smrákání nad touto nešťastnou otcovskou postavou. Představitelé syna Edgara (Phillipe Demarie) a bastarda Edmunda (Vincent Winterhalter) vnášej! do inscenaci patřičnou mladistvou dynamiku, Edgarův příběh je nastíněn mistrovsky nahuštěnými, přitom jemně nuancovanými tahy. Demarie ho zprvu vykresluje jako plachého, intrikou snadno zvládnutelného naivku, aby později. v bláznovském „převleku“, předvedl artistně suverénní hlasovou i pohybovou stylizaci (ve smyslu okázalého šílenství), prokládanou razantní a samozřejmě prezentovanou animalitou, jejíž součástí jsou i jevištní bzdění a masturbace. V závěrečném střetu s věrolomným nevlastním bratrem se už Edgar prezentuje jako utrpením vyzrálý a spravedlnostní charisma nepostrádající mstitel.
Winterhalter propůjčuje Edmundovi rysy padoušství přidrzlého, jakoby hravě nezávazného (víme ovšem, k jakým koncům jeho jednání směřuje). Interpretace tohoto partu je obohacena i o částečnou koketérii s publikem; když padouch například některému ze svých protihráčů něco předstírá (a ten se eventuálně odvrátí nebo je na odchodu), Edmund na nás potměšile pomrkává či za zády jiné postavy vyplazuje jazyk. Goneril i Regan jsou k němu přitahovány jako můry k lampě. Edmundův mladický šarm má rysy ordinérnosti a vnáší do výkladu postavy větší živočišnost, než bývá zvykem (srovnejme třeba s chlapácky zavilou interpretací v podání Borise Rösnera v inscenaci Národního divadla v Praze z roku 1991, režie Barry Kyle).
Zajímavé polohy má postava Gonerilina věrného poskoka Oswalda, kterého Francois Caron předvádí jako poněkud zženštilého, perfidního závistivce. Milostný cit k velitelce je tak poněkud znejasněn, vnitřní utrpení postavy ovšem nepostrádá věrohodnost. Připomeneme-li si Postráneckého kreaci ze zmíněné Kyleovy inscenace v Praze, kde o erotické vazbě Oswalda na Goneril a zároveň o vychytralém, byť mocensky nevýznamném manipulátorství této postavy nemohlo být pochyb, napadne nás otázka, do jaké míry závisí inscenační výsledky na režisérově vizi a do jaké na schopnostech herců (Postráneckého Oswald byl dle mého názoru tehdy z celého Leara nejpřesvědčivější).
Troufneme-li si tvrdit, že „válečný“ závěr geniální hry není jejím nejsilnějším momentem, nezbývá než obdivovat elegantní Lavaudantovo řešení, kdy za pomoci několika výstřelů za scénou a úsporných přesunů tří čtyř herců, znázorňujících v daném okamžiku vojáky, celou scénu zvládnul.
Jednoduchá scénografie (kromě bouřkového horizontu používající v podstatě už jenom nezbytné rekvizity) nechá v závěru inscenace opět „zahrát“ zrcadlo z šatny: odlíčí se před ním Edgar, než nastoupí k souboji s Edmundem, a Lear před ně přinese mrtvou Kordélií, jako kdyby ono jediné bylo schopno ho v dané chvíli politovat.
Zhlédnutí francouzského Leara nemůže být (nebereme-li v úvahu diváky, brilantně vládnoucí tímto jazykem) typem zážitku, kde bychom vychutnávali herecké nuance v návaznosti na práci s dramatikovým textem, předchozí obeznámenost s dílem (a některými jeho realizacemi) však ujišťuje o interpretaci suverénní, znepokojivé, diváka nepodceňující ani se nad ním nepovyšující. Odéon považuje tuto inscenaci za svůj úspěch a jako „profilovou“ ji prezentoval na podzimním festivalu UTE (The Union Theatre of Europe) v Krakově,
Jelikož i české divadlo má právě inscenaci této tragédie na programu, svádí to srovnávat. Lear v Brně u Provázků představuje tvar, který reprezentuje určitou tradici tohoto souboru (Shakespearománie), zároveň však jako by v rámci „přijatelné avantgardnosti“ chtěla skupina herců „domu pánů z Fanalu“ předvést slavné dílo v celkem standardních proporcích.
Může se opřít o protagonistu, jehož by do role Leara obsadil asi každý režisér. Jiří Pecha, nesporně nejvýraznější postava na jevišti v této inscenaci režisérky Evy Tálské, předvádí poměrně široký rejstřík psychologického herectví, který postihuje utrpení starce podvedeného, zrazeného, končícího v šílenství. V learovské interpretaci nechybí moudrá vědoucnost (obohacená intelektuálním humorem), zjitřenost ponížení, neadekvátní furiantství. Žel, Pecha nemá mnoho rovnocenných spoluhráčů. Nejlépe se daří představitelkám nehodných dcer. Aleně Ambrové (Goneril) a Ivaně Hloužkové (Regan). Ambrová vykresluje svou postavu se značně groteskní nadsázkou, v gestice a v „prostřihávání“ hlasových nuancí lze vystopovat odstup od role, její hodnocení zvenčí, což je v rámci inscenačního plánu ojedinělé, nicméně zajímavé. Hloužková zobrazuje Regan věrohodnými hereckými prostředky, nepřehrává, nevypadává z role (vzhledem k ostatním výkonům inscenace to není málo). Nevýrazné bloudění předlohou, které postihlo řadu dalších představitelů, zpevňuje do jisté míry slavnostně fatální hudba Miloše Štědroně, méně už napůl komické kostýmy Jany Zbořilové z kůže i šusťákoviny.
Režijním nápadem byl i u Tálské částečně udržen ve hře šašek (Václav Svoboda), který v závěru nasouká mrtvoly pod vyvýšenou podlahu, strhá zbylé závěsy (obnaží tak jevištní prostor až na dřeň) a zmizí oknem. Důslednější (a pro herce ne příliš vděčné) by ovšem bylo, kdyby se už nevracel na děkovačku.
Jsou-li nevýrazní Kordélie (Gabriela Ježková) a Oswald (Jan Leflík), vadí to méně než nepřekvapivá snaživost představitelů Edgara (Michal Bumbálek) a Edmunda (Roman Slovák), mnoho vrstev Shakespearova díla zůstává tak potom neodhaleno.
Obě inscenace, francouzská i ta domácí, „královské“ téma vlastně jakoby obcházejí. Je tato obtížná role opravdu tou nejzajímavější postavou nesmrtelné tragédie? Není jenom příležitostí, vůči níž se ostatní postavy vymezují, a mohou tak nabývat na psychologické mnohovrstevnatosti? Pařížská inscenace snad cosi podobného naznačuje, brněnská jako by tímto směrem prověřovala herecký potenciál hrajícího souboru. Lear je u nich ovšem stále ten nejsuverénnější.
William Shakespeare: Král Lear, režie Georges Lavaudant, scéna a kostýmy Jean -Pierre Vergier. Odéon-Théátre de l'Europe. premiéra 20.3.1996
William Shakespeare: Král Lear, režie Eva Tálská, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, hudba Miloš Štědroň, premiéra 10.9.1996
vyšlo v SADu 6/1996
