Za všechny krásné panny

Já mrtvý harlekýn
trvám i po smrti neochvějné na tom že slunce zacházející za hory je krásné
z básně Jana Skácela Vzpomínky mrtvého harlekýna

V poslední provázkovské inscenaci Evy Tálské se do podoby cirkusové produkce koncentruje leccos z toho, co v jejím divadle bylo vždy, i když jinak a rozptýleně přítomné: lidové rituály, tedy i poutě a jarmarky; staré kroje, i ty cirkusácké; lidské typy tak zřetelné, že připomínají loutky či hračky; tváře výrazné jako masky a masky tak zřetelné, že z člověka učiní cokoli, třeba masopustní, totiž cirkusové koně-klibny a maškary Smrti. Její divadlo je kruh sestaveny z malých kroužků, řetěz, permanentní „lidová suita“. Tak se i stane, že cirkusová čísla najdeme tedy v inscenacích starších i v nedávných Svatbičkách. Protože je to řetěz, není ani s podivem, že se právě v jarmarečních mezihrách Svatbiček objevily i leckteré z hlavních postav nové inscenace: provazochodkyně, krasojezdkyně, hadí žena. A protože jde o kruh, je pochopitelné, že Tálská stále děla jedno a totéž, oživuje to, co se zdá být mrtvé, a zároveň jedním dechem připomíná, že vše živé má svůj konec… Tak jsou i kufry a truhly v jejích inscenacích pravidelně zavazadla-rakve; současně jsou to truhly, z nichž můžeme mít jako z třinácté komnaty dětsky zvědavý strach: může se v nich skrývat i Smrt. Smrt, která je tajemná a zároveň obyčejná.
Pavla Dombrovská zmiňuje[1]) Tálské „folklórní“ dramaturgii, sama režisérka mluví o vesnických zvycích, o vzpomínkách na dětství jako o své inspiraci.[2]) Netýká se to jen inscenací literatury doslova lidové. „Lidový“ je pro Tálskou též Seifert nebo Skácel (však její inscenace Písně o Viktorce a Na dávném prosu byly svého druhu vesnické obřady), ale také nonsensy, natolik blízké dětským říkánkám a písničkám, že je v té souvislosti klidně i připomene (třeba když v Carrollové Alence sehraje Ovčáky čtveráky jako soudní proces). „Lidová“ pro ni ale může být Katynka z Heilbronu a třeba i Božská komedie, neboť Kleist a Dante píší o základních, „lidových“ tématech. Jsou to - takříkajíc - láska a smrt. Do spojky mezi těmi dvěma slovy se pak vejde leccos: i vší honosnosti zbavená poezie.
Jako verš z básničky zní Tálské titul. Však jsem hledal., zda Se mnou smrt a kůň není Skácelův verš. Přestože není, nacházím v inscenaci obdobu Skácelových vesnických cirkusů a lunaparků, i hřbitovů a pohřbů. Tálská jistě rozumí Skácelové nostalgii. Třeba i té funerální ze Smrti pohřebního vozu.
Jeden takový Vysloužilý pohřební vůz totiž do inscenace obsadila. Zapřáhla do něj pár dvojjediných smutných klaunů, celých v černém, s nabílenými tvářemi (Roman Slovák a Vladimír Hauser či Jan Zrzavý). Jsou to tak trochu klauni-hrobníci.
Kruh, který vůz objede, vymezí manéž. Za vozem přicházejí cirkusové postavy: klaun s homolovitou čepicí a rudýma, odstátýma ušima, jiný, s černou slzou na nabílené tváři, který hraje na malinkatý saxofonek, další, pepíkovský, s našišato nasazenou buřinkou. Je tu i akrobatka v síťovaném dresu, žena-silák, kouzelník… Zprvu se ty postavy pohybují malátně, pak stále rychleji; krev se jim rozproudila v žilách. Tak ožívá cirkus oděný do flóru a ozdobený zlatým „dekorem“, totiž malým štítem nad závěsem (torzem cirkusového portálu), a od hlavy k patě zlatým klaunem-trumpetistou, který se objevuje nad scénou jako anděl. Ostatní barvy v té černo-zlaté konstelaci působí vybledle. Asi proto, že postavy přicházejí z minulosti, ze starých obrázků^[3]), že mají za sebou i „foto na rozloučenou“, Klauny Federica Felliniho. Tu omšelost ovšem v sobě skrývá všechna cirkusácká pestrost: cirkus je svou podstatou teskný rituál oživující, co je staré, co mizí. Proto se v inscenaci Evy Tálské mohou klidně objevit i dvojčata s obličejíčky a gesty tanečnic z hracího strojku, proto může být Provazochodkyně v bledé tváři „oprýskaná“ jak porcelánová figurka.
Produkce je na první pohled tradiční. Hraje - jak to má být - „srdceryvná muzika“[4]) a v ovzduší jsou cítit ingredience zmiňované Fellinim v jeho knize Dělat film: životu ne-
bezpečná hravost, půvab a šílenství.
V této atmosféře je předváděna řada tradičních čísel
Některá jsou zcela cirkusová. Výstupy provazochodců či Akrobatky na vertikálním laně se vydaří, jiné se ale moc „nepovedou“: vidíme třeba, že postavy, které „mizí“ v kouzelníkově bedně, vzadu vylézají. (V tomto směru je matoucí dlouhé číslo s Vrhačem nožů. Ten - nebo jeho představitel Radim Fiala? - hází nešikovně, nůž se většinou ani nezabodne. až člověk zapochybuje, zda ta neschopnost není příliš autentická.)
Na programu jsou i výstupy, v nichž cirkus je zároveň divadlem. Krásnou Akrobatku (Gabriela Ježková) obtáčejí zeleni a modříhadi, kterých se děsí její asistent. Trpaslík. Hadi jsou ovšem umělí. Leč ani Trpaslík není skutečný - je to jen klaun chodící po kolenou, v kolosálních botách a v bílém fraku, ze „starého“ obličeje svítí červená špička nosu. (Možná ne náhodou hraje tuhle „nejošklivější“ ze všech figur Michal Bumbálek, který v téže inscenaci představuje i bílého, debureauovského Pierota.)
Díky prolínání cirkusu s divadlem se divíme hned na několik způsobů. Obdivujeme, co ti v manéži dokážou, obdivujeme je o to víc, že nejde o cirkusové specialisty, ale o herce, kteří - to nám sdělil program - se pro účely inscenace přiučili v Cirkusu JO-JOO. Zároveň ale skutečný cirkus vnímáme jako cirkus divadelně „neskutečný“. Poezie divadla smývá pudr banálnosti. A náš obdiv se dál násobí. Těší nás např. - abych uvedl zvláště působivá čísla - dokonalá voltiž, synchronizace páru běloušů a výstupy Krasojezdkyně. Těší nás tím víc, že ti koně jsou jen lidi-maškary.
Nejde ovšem jen o zdivadelnění jednotlivých čísel. Jako celek je Se mnou smrt a kůň - a nejen proto, že je to inscenace přísné nonverbální - i pohybové divadlo.
Děj se odvíjí téměř minimalisticky, po spirále.
Emotivním průvodcem je ona „srdceryvná muzika“, její refrénovitě se vracející motivy: sólo na trubku, cirkusový pochod či tango, virbl na buben a hned několik hracích strojků. Podobně se ve variacích vrací defilé postav, scény provazochodecké či krasojezdecké, obdoby stále stejné situace.
První čísla - vlastně několikeré provazochodecké výstupy - jsou i úvodní „malou tragédií“.
Od vozu je nataženo lano. Provazochodkyně (Eva Vrbková), která vystoupila z truhly na pohřebním voze, po něm s paraplíčkem v ruce přejde. Obdivuje ji Pierot. Do této „andersenovské“ lásky ale vstoupí Svůdkyně (Ivana Hloužková) s rudými rty, srdíčkem na tváři, červeně mrkající víčky posázenými flitry. Pak po laně přejde Pierot. To už je v moci Svůdkyně. Provazochodkyně vystoupí na vůz, skočí, zůstane ochrnutá ležet. Klauni-hrobníci ji posadí na invalidní vozík, pak ji první z těch dvojjediných „Romanů“ (Roman Slovák)[5] vezme na záda a přejde s ní - opíraje se o tyče - přes lano. Stal se jejíma nohama. Scénu v té chvíli zasýpají balónky. A Roman, to už je Provazochodkyně zase na vozíčku, se do nich třaskavé zhroutí.
I dál se příběh skládá z atrakcí-romancí.
V příběhu, jehož atrakcí je voltiž, vystupuje další ze zlých žen, ohnivě rezavá Drezérka (Dita Kaplanová), která bičem zahání Krasojezdkyni (Kateřina Zdubová) od svých koní. Klaun-Roman Krasojezdkyni chrání. Podobně se stává ochráncem mechanické tanečnice (Kateřina Šudáková) ve výstupu s Vrhačem nožů; přemůže i hady. Není ale jen ochránce. Coby klaun-vykupitel se po kusech, skoro jak ten dryáčnický kanonýr Jabůrek, rozdává. Vždy je zároveň i dojemně pošetilý, neboť bezvýhradně obětavý a bezvýhradné cudný milenec (také Trpaslíka láskyplně smíří s jeho trapičkou).[6]/
Za kovboje stylizovaný Vrhač zabodne nůž do dřevěné siluety dívky, terč se odklopí a jako prémie na střelnici se zjeví mechanická baletka. Kovboj se ji snaží vyvolat stále znovu. Jednou ale hodí, aniž se podívá, do otevřeného terče. Ozve se výkřik a na scénu se vpotácí dívka s nožem v srdci. Je uložena do otevřené truhly. Hraje pohřební, klaunská kapela, tanečnice se jako rozbitá hračka vzpíná v záchvěvech tanečních gest. Tehdy jí Roman vyjme nůž z těla a sám si ho zabodne do hrudi. Tanečnice je zachráněna. Papírová kytice, předtím zabodnutá do víka truhly, je teď stejným cirkusovým způsobem „položena“ k jeho zhroucené postavě.
Smrtelně raněn, s nožem v srdci, vykonává chmurný klaun další skutky milosrdenství.
Ochrnuté Provazochodkyni nasadí obří modrá motýlí křídla a za pomoci kladky ji vyzdvihne do vzduchu. Osvobozující let ale pro ni skončí, jak začal: na vozíčku. Po tomto čísle (podobné je k vidění ve zmíněných filmových Klaunech) dojde na drastický žert, odřezávání údů (pochopitelně dřevěných) pilou. Tady - na rozdíl od „porcování“ nesmrtelné Žofie v Šibeničních písních - sice uřízne jeden Roman druhému nohy, tušíme ovšem, že je to další forma sebeobětování. Následuje totiž zdařilé „kouzelnické“ číslo, transplantace. Nohy dostane Provazochodkyně. Ta s nimi na klíně objede několikrát kolečko, přičemž (a vždy „neviditelně“) vymění své hadrové nožky za ty nové (tedy - z hlediska herečky - své vlastní). Opět může vystoupit na provaz. Roman sedí na invalidním vozíku a Provazochodkyně odchází s Pierotem. Když pak podobné věnuje imobilní klaun své oči Krasojezdkyni, které jí bičem vyšvihla Drezérka, zůstane s nožem v srdci ochrnutý, slepý, a protože od něj také Krasojezdkyně odejde, opuštěný.
Jaké se dočká odměny? Téměř žádné. Jen kouzelník, který diriguje cirkusový orchestr při závěrečném defilé, mu věnuje svou hůlku - teď již slepeckou. A odveze jej jeho dvojník, který na závěr, jako už několik postav před tím, vstane z truhly-rakve.
Takhle směšně naivní je ta tragická cirkusová říkanka. A přesto je i sumou všeho smutku. Vlastně: Může umění nabídnout víc než „říkanku“?

P.S.: Emoce, se kterou divák odchází, není ale nijak negativní. Naopak. Oběť, asi i proto, že je tak naivní, tak málo oceněná, vzbuzuje viru, že „to“ má smysl. Smysl se pak týká i divadla jako takového. Vždyť také o divadle tahle produkce je. O tom ale už píše Jitka Sloupová, takže si vypůjčím její slova: „Oběť ve jménu lásky a umění vnáší do příběhu jednoho cirkusu -  metafory divadla i života - kousek naděje… Tálské cirkusová inscenace si nezadá s jejími dodnes slavnými režiemi: vyniká promyšlenou kompozicí, emocionální vyvážeností sentimentu a humorných detailů, přesným timingem náladových zvratů i precizním provedením jemných gagu. I ona je pro český divadelní život tak potřebnou nadějí: že totiž některé jeho hodnoty přece jen přetrvají.“

Se mnou smrt a kůň, scénář a režie Eva Tálská. dramaturg Radan Koryčanský, dramaturgická konzultace Bořivoj Srba, hudba Lenka Foltýnová, hudební spolupráce Jaroslav Šťastný, výprava Jana Zbořilová, výtvarná spolupráce Marie Jirásková, pohybová spolupráce Petr Smolík, akrobatická konzultace Jaromír a Marcela Joo, Divadlo Husa na provázku, premiéra 15.3.1999

vyšlo v SADu 4/1999