DĚKUJEME
/…/ Eva Tálská v Polárce uvedla svou druhou inscenaci určenou nejmenším dětem pod názvem S koníčkem přes hory a doly. Tálská nevypráví žádný složitý příběh, ale na půdorysu velice jednoduché zápletky (holčička Klárka nemůže usnout, a tak si hraje se svými oživlými hračkami) rozvíjí hru s dětskou fantazií a vytváří další ze svých oblíbených světů plných tanečnic, klaunů, akrobatek a trpaslíků. Oproti obdobným inscenacím pro dospělé publikum (např. Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň v Divadle Husa na provázku[1]) je zde minimalizována nostalgická, posmutnělá nota a zůstává jen atmosféra snové hry, která se pak spolu s fantazií stává hlavním tématem inscenace.
V inscenaci se volně řetězí jednotlivé akrobatické a klaunské výstupy, gagy a vtípky střídají poetické obrazy. Nejde ani o jednotlivé vypointované scénky, ale převážně o střídání nálady (čemuž výrazně pomáhá jednoduchá, ale přesná hudba Ondřeje Mišáka), o přiblížení jiného, barevnějšího světa.
Přes svou dějovou prostotu se inscenace svižně rozvijí a jednotlivé obrazy se plynule a asociativně prolínají. Například ležící Koník Klárce poté, co si po dlouhém pochodu na chvilku odpočinul v její posteli, připomene nemocného a zjišťuje, že taky má velice vysokou teplotu (něco kolem 90°C). Za mohutného křiku „Honem, větráme!“ se s pomocí ostatních postav snaží teplotu snižovat. A protože je víc než důkladná, teplota nakonec klesne na nějakých -60°C a ze stropu začnou padat velké papírové koule, které se stanou podnětem zběsilé koulovačky mezi jevištěm a hledištěm.
Podobným způsobem jsou děti do inscenace zapojovány téměř po celou dobu. Posílají si papírové vlaštovky, pinkají si s nafukovacími balónky, stanou se účastníky trpasličího hudebního průvodu. Hlediště divadla se v těchto chvílích promění v změť povykujících dětí, které pobíhají mezi svými sedadly a jevištěm, aby uzmuly nějaký ten balónek nebo vlaštovku a vzápětí se zase vrátily na svá místa. Takto pojatá inscenace je samozřejmě velmi náročná na práci herců, kteří musí být na jevišti dostatečnými autoritami, aby dokázali děti, které si sami rozdovádí, následně zklidnit a znovu je usadit do sedaček. V těchto okamžicích se jasně ukáže, kdo hraje pro děti už nějaký čas. Miroslav Černý umy děti dirigovat přesně jak potřebuje, aniž by přitom na sebemenší chvíli vypadl z role poťouchlého Trpaslíka. Proti němu měla subtilní Martina Krátká (Klára) problém se mezi dětmi prosadit, čímž pak klidnější, lyričtější scény vyznívaly poměrně hluše.[2])
Inscenace divadla Polárka vždy kladly velké nároky na muzikální vybavenost souboru, v poslední sezóně se ovšem herci potkávají i s pohybovým divadlem (např. inscenace Mauglí Hany Mikoláškové). I v Koníčkovi se neustále něčím žongluje, chodí po rukou, dělají se provazy, hvězdice, skáčou parakotouly… Velmi působivá je například scéna, kdy skupina klaunů různě točí s rámem postele, na kterém balancující Akrobatka (Sylva Vespalcová) předvádí nejrůznější toče a výpady.
Právě na velice slušně zvládnutou akrobacii je v inscenaci zredukováno téměř veškeré herectví. Z plejády figurek zaujme zmíněný Černého Trpaslík, např. když poťouchle, velmi zaujatě a hlavně s neobyčejnou rychlostí (zvláště když si uvědomíme, že se herec pohybuje celou dobu po kolenou) krade prkna z Klárčiny postele. Větší prostor dostává z herců jen hlavni hrdinka. Martina Krátká ji hraje díky svému jemnému dívčímu vzezření a zároveň velmi dospělému, lehce distancovanému hlasu jako holčičku rozumbradu.
Na fyzickou vybavenost herců je radost se dívat, přesto by inscenaci prospělo zkrácení. Po přestávce se už stále variuje jedno a totéž a nápaditá jevištní akce se ve výsledku poněkud rozmělni.
Nejzajímavější je na Tálské režijním přístupu její snové propojování nesourodých věcí a otevřená hravost. Nejdříve nastolí ryze iluzivní princip, kdy má divák pocit, že se na jevišti dějí až filmové triky, a vzápětí tuto umělou realitu zcizí způsobem, který diváka okouzlí svou nelogičnosti a jasným sdělením, že se ocitl ve světě, kde předtím nastolená pravidla a běžné zákony neplatí a kde ho může potkat naprosto vše. Jasné to ukazuje již úvod inscenace. Sotva si Klárka, poté co ji tetička uložila ke spánku, lehne do postele, sklouzne její Peřina (pod opravdovou přikrývkou schovaná Jana Panská) na zem a velice plynulým pohybem se přesune přes celé jeviště, asi jako formelácké placky tekly z místa na místo ve filmech o Lucii, postrachu ulice. Následně se na téměř prázdné scéně (jediným mobiliářem je Klárčina postel, která je ovšem variována na všechny možné způsoby) zjeví klasický masopustní Koník, hraný dvěma herci schovanými pod prostěradlem (Jan Kruba a Luboš Stárek). Klárka se s nesmělým Koníkem pomalu seznamuje, nechává ho, aby si ji očichal a opatrně ho hladí po nozdrách. Když je kontakt bezpečné navázán, z radosti nad novým přátelstvím se pod prostěradlem objeví jedna ruka, která si chce s Klárkou potřást, vzápětí druhá, třetí, čtvrtá. Nakonec Klárka Koníka obleče ještě do fraku, stejně jako holčičky oblékají své panenky. Pro dokonalost nové iluze se Koník ohne pro sněhovou papírovou kouli a jednoduchým pohybem ji promění v ozdobný kapesníček do obleku.
/…/
Eva Tálská: S koníčkem přes hory a doly, režie E.Tálská, scéna a kostým Jana Zbořilová, hudba Ondřej Mišák, Divadlo Polárka, premiéra 21.4.2007
vyšlo v SADu 4/2007
[1]) O inscenaci psal v SADu 4/1999 Karel Král v článku „Pro všechny krásné panny“.
[2]) Martina Krátká, představitelka hlavní role, je studentka Ateliéru klaunské, scénické a filmové tvorby Ctibora Turby na JAMU a role Klárky je její první zkušeností v Polárce. Nutno ovšem podotknout, že při reprízách se jí v kontaktu s dětmi dařilo již mnohem lépe.
