DĚKUJEME
/.../
Juci: Jaká byla cesta?
Éva: Skvělá.
Károly: Kdo řídil?
Éva: Jak to, kdo? Přece Miklós.
(Helga a Károly si vymění pohledy.)
Zsolt: Taťka řídí bez nehody víc než třicet let. Má mezinárodní řidičák skupiny C. Může řídit užitkové vozidlo s lehkým přívěsem o celkové hmotnosti vyšší než tři a půl tuny.
Károly: Páni!
Helga: Přijeli jste na traktoru?
Zsolt: Když byl taťka mladší, často jezdil s kombajnem, každé léto vypomáhal v JZD.
Éva: Jako dobrovolný brigádník, no ano, to je celý on.
(Juci přináší velkou porcelánovou polévkovou mísu.)
Károly: A už se nese polívčička. Voní úžasně.
Juci: Zeptal ses, co si dají k pití?
Károly: No jo! (Se smíchem si plácne do čela.) Vidíš, jaký jsem?
Juci: To je neskutečné…
Károly: Éviko, trochu červeného? Villányské, speciálně pro tebe.
Éva: Sklenku si dám, děkuju. Výjimečně.
Károly: Zsolti?
Zsolt: Já jen trochu sodovky.
Károly: No tak, dej si skleničku na ochutnání. Je to mámino oblíbené.
Zsolt: Děkuji, nebudu.
Helga: Ale proč si nedáš? Vždyť ty neřídíš.
(Ticho.)
Éva: Chybí jeden příbor.
(Ticho.)
Károly: Helga původně měla odejít, ale naštěstí přece jen může zůstat do tří.
Helga: Do dvou.
Károly: Tak do dvou. Přinesla bys ještě jeden příbor, drahoušku?
Helga: To jako vážně?
Juci: Otec tě o něco požádal. Proč je to tak divné? I když… je to divné.
(Helga vstane a přinese z příborníku další příbor.)
Károly: Prochází pubertou.
Juci: Jak dlouho ještě?
Károly: No jo, puberta se stále prodlužuje.
Éva: Ta dnešní generace… (Pohrdavě mávne rukou.) Tak dlouho bude v pubertě, až půjde rovnou do přechodu. Naší babičce bylo sedmnáct, když dostala tyhle příbory. Zásnubní dar.
Károly: Tak to jim je skoro sto let. Úžasné! Na zdraví.
(Helga vejde a položí příbor před sebe. Juci sundá z mísy poklici.)
Juci: Komu můžu nandat?
Károly: Ale rychle, ať nám nevystydne. Voní úžasně.
Helga: Polívka voní dobře, ano, rozumíme, tati, už to nemusíš opakovat.
(Juci každému nabere polévku.)
Éva: Miklósovi nenabereš?
(Juci na chvíli ztuhne, pak...)
Juci: Jakby ne, pardon. (...nabere i Miklósovi.) Stačí?
Zsolt: Ještě kousek masíčka. Tak.
Károly: Dobrou chuť.
Éva: (Károlyovi) Kdo pronese modlitbu?
(Ticho. Károly trpí, Juci protáčí panenky, Helga se dobře baví.)
Károly: My se nemodlíme.
Éva: Jo, jasně, vy se nemodlíte. Jste takoví… nenucení. (Zvedne lžíci.) Tak tedy ke korytům!
(Mlčky jedí. Károly se pokusí prolomit trapné ticho.)
Károly: Tak povídejte, co nového?
/.../
celý text v překladu Tatiany Notinové najdete pouze v tištěném vydání
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
