Divadlo mezi válkou, menšinovou identitou a rodinným traumatem (Mezinárodní festival Kontakt v Toruni)

Na přelomu května a června se v polské Toruni, historickém centru Kujavsko-pomořského vojvodství, uskutečnil 29. ročník Mezinárodního divadelního festivalu Kontakt. Jeho dramaturgický tým letos sezval na třináct převážně polských inscenací, ale nechyběli ani zástupci z Německa, Rumunska nebo Ukrajiny. Podobně pestrá byla i tříčlenná porota, kde o vítězích v několika kategoriích spolu s litevskou teatroložkou Ramunė Marcinkevičiūtė a uměleckým ředitelem basilejského festivalu Culturescape Jurriaanem Cooimanem rozhodovala také dramaturgyně brněnského Národního divadla Barbora Gregorová.

téma Ukrajina Festival se nezaměřuje na konkrétní téma, ani nemá zastřešující motto. Určité směřování však naznačuje zahajovací představení, které bylo svěřeno Alvisu Hermanisovi. Pro lotyšského režiséra, ověnčeného mimo jiné prestižní Evropskou divadelní cenou, se navíc jednalo o jubilejní desátý titul uvedený na tomto festivalu. Název inscenace Černá labuť ukrývá hned několik významů. Ustálené metaforické spojení označuje důležité, neočekávané události, které mají významný dopad na společnost. Vzniklo díky staletí panující evropské představě, že jiná než bílá varianta vodního ptáka, spojovaného i kvůli své barvě s noblesou a čistotou, neexistuje. Na konci 17. století však nizozemští mořeplavci „bájné“ černé zvíře objevili v západní části Austrálie, což dosavadní přesvědčení vyvrátilo. Proces vyrovnávání se s novou skutečností (tedy s onou černou labutí) popsal na začátku našeho milénia matematik a esejista Nassim Nicholas Taleb. Zobecnil jej na tři klíčové body, které se dají aplikovat na nejrůznější události, mezi něž lze řadit například covidovou pandemii nebo válku na Ukrajině. Právě hlubším souvislostem tohoto po více než tři roky probíhajícího konfliktu se měla věnovat Hermanisova adaptace první části několikasetstránkového románu Idiot od Fjodora Michajloviče Dostojevského.
Po rekonstrukci a znovuotevření Nového rižského divadla se Hermanis, jakožto jeho umělecký šéf, nechal slyšet, že pod jeho vedením bude tvorba této instituce už pouze radikální. S deklarovanou radikalitou souvisí i zákaz hrát ruské autory. Výjimka se vztahuje pouze na díla, která poukazují na vinu nejen za současnou válku na Ukrajině, ale i historickou imperiální politiku země. Prohlášení dobře osvětluje záměr, s jakým režisér a dramaturg v jedné osobě ke klasickému dílu přistupoval. V knize i jejím autorovi hledá zárodek současného ruského šovinismu, respektive fašismu, jak se uvádí v anotaci. Dostojevskij sice například v Denících spisovatele obhajuje nárok Ruska na ukrajinské či polské území, ale tuto problematiku by bylo lépe nahlížet v širší historické perspektivě a podobné snahy o esencializaci Rusů, ale i jakýchkoliv jiných národů, na základě jednoho autora a jeho díla odmítnout.
Pro Hermanisovu dramatizaci je však představa nerozlučného vztahu autora, symbolizujícího duši národa, s jeho dílem klíčová a sloučením spisovatele-Dostojevského s jeho postavou-knížetem Myškinem v jedno ji dovádí do důsledku. Tato dvojjedinost je navíc scénicky ilustrována obřím portrétem umístěném na vínově červeném pozadí tvořícím celou zadní stranu jeviště. Umělá inteligence upravila nejslavnější vyobrazení Dostojevského do podoby zděšeně, kamsi do prázdna civícího proplešatělého literáta s potetovanými pažemi a husím brkem v ruce. A stejně nalíčený je i Kaspars Znotiņš, který postavu Myškina, potažmo Dostojevského ztvárňuje.
Název inscenace též odkazuje na postavu pocházející z jiného kanonického díla – Labutího jezera od Petra Iljiče Čajkovského. Inspirace baletem se u Hermanise projevuje zejména ve výtvarném, ale také pohybovém řešení. Scénografie s rozmístěnými bradly a vysokými zrcadly táhnoucími se přes dvě podélné stěny připomíná baletní cvičebnu. Herci jsou nejen obuti do špiček, ale i oděni do punčoch, které především starším členům ansámblu komicky zdůrazňují vypouklá břicha a intimní partie. Historizující svršky pak odkazují spíše obecně na vyšší carskou společnost než na konkrétní etapu téměř tři sta let trvajícího impéria. Herečky jsou po vzoru Labutího jezera oblečeny do bílých kostýmů. Pouze Nastasja Filipovna, ztvárněná Evelīnou Priede, o jejíž ruku se uchází jeden z mladých šlechticů, ale i samotný kníže Myškin/Dostojevskij, je celá v černém.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU