archiv II. > texty 522 > Vítězství kolektivů (sezona 2021/2022 v činohře Slovenského národného divadla)
Martina Ulmanová

Vítězství kolektivů (sezona 2021/2022 v činohře Slovenského národného divadla)

S postupujícím věkem u mne vzrůstá, jak už to tak bývá, nechuť k novotám. Proto stále častěji vyhledávám a oceňuji starou dobrou pravidelnou dramaturgii, tedy inscenace textů, které lze číst jako autonomní literaturu a hrát kýmkoliv a kdekoliv. S uplynulou sezonou v činohře Slovenského národného divadla bych z tohoto hlediska mohla být poměrně spokojena: ze šesti inscenací premiérovaných ve velkém sále nebo ve studiu (projektům v Modrém salónu se věnovat nebudu) čtyři nabídly divadelní hry, které rozhodně mají své autonomní literární kvality - dvě patří mezi moderní klasiku a dvě mezi současné hity evropských divadelních domů. Tím však jejich plusy víceméně končí. Zastínily je totiž projekty, které mají do pravidelné dramaturgie daleko. Oba napsal autor jménem „kolektiv“ a jedna se zrodila dokonce mimo veškeré dramaturgické plány, horečně a za pár týdnů pod tlakem pádících světových událostí.

Stouni Velká kamenná divadla, a národní zvlášť, musejí neustále řešit repertoárové dilema. Protože jsou placena z veřejných peněz, a to nepoměrně většími částkami než divadla nezávislá, očekává se od nich i veřejná služba v podobě jisté osvěty a zušlechťování obecného vkusu. Tomu odpovídá například pravidelné uvádění světové i domácí dramatické klasiky, anebo naopak výlučných, umělecky progresivních tvarových experimentů. Zároveň ale, vzhledem k nákladnosti svého provozu, nemohou takzvaná zřizovaná divadla produkovat jenom inscenace s potenciálem pár repríz, a tak se u nich toleruje, že divácky náročný repertoár sem tam zpestří prostou divadelní zábavou, která vyrovná deficity v kase. Udělat i tuto „divadelní zábavu“ tak, aby se trochu vybíravější a zkušenější publikum ne- červenalo trapností, je, myslím, stejně záslužné jako zajímavě vyprofilovat divácky náročnější část repertoáru. Proto titulu Kým prídu Stouni... tleskám, i když nezušlechťuje a nevzdělává. Jen příjemně baví.
Na rozdíl od klasických divadelních komedií, které se léty používání coby „plniče kasy“ často rozpadají na bezuzdné herecké řádění rozvracející řád a strukturu původní hry, u Stounů tohle nebezpečí nehrozí. Jsou totiž postaveni jako mozaika krátkých činoherních skečů, hudebních čísel a stand-up výstupů před zavřenou oponou - struktura dost volná na to, aby jí hrozilo rozpadnutí; stačí jen, když herci budou vnímat naladění publika a podle toho dávkovat piano a forte jevištního dění. To platí samozřejmě pro činoherní části; písničky „Stounů“ čili slavných Rolling Stones, jejichž fenoménu je inscenace věnovaná, je třeba jen výborně interpretovat - a s tím aktéři věru problém nemají. Robert Roth jako dvojník Micka Jaggera si už imitaci svého idolu v minulosti párkrát zkusil - a je opět bezchybný muzikantsky i herecky. Nezklamali ani další, známí svým hudebním talentem - Ondrej Koval’ a hlavně Daniel Fischer v rozkošné roli docenta muzikologie, který sice „blbost kytar“ z duše nesnáší, za mrzký peníz je však ochoten hodit zásady za hlavu a vystřihnout třeba výborné kytarové sólo v Love in Vain.

Stand-up výstupy obstarává také Robert Roth a čerpá přitom jak ze svých osobních zážitků (úvod o jízdě autem se skupinou Olympic), tak z nejrůznějších rešerší stoneovské literatury. Podstatná je jeho schopnost gradovat anekdotickou situaci a pracovat s hlasem, mimikou a gesty tak, že z něj publikum nespustí oči. Historky a písničky rámuje příběh přípravy megakoncertu legendární kapely, ve kterém kralují jako postavy komických sluhů z goldoniovských komedií Manažér a Promotérka v podání Emila Horvátha a Jany Oľhové; Emília Vášáryová v roli legendární stoneovské groupie zase ani na invalidním vozíku nenechá nikoho na pochybách, že by i dnes uměla staré bardy rozpálit tak, že na to dlouho nezapomenou. Zároveň tato postava vnáší do rozpustilého příběhu přeci jen jistý vážnější tón. „Ty nič nevieš,“ říká dceři, která se stydí za matčinu divokou minulost a Rolling Stones pohrdá jako mači a sexisty. „Nevieš, v akej drezúre sme boli vychovaní. Každé ráno nám kontrolovali dížku sukní, aby nám spod šiat nedajbože netrčal kus holej nohy. To len vďaka nim sme si uvedomili, že máme telá a že tie telá majú túžby Oni ma naučili slobode.“

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.