Humorem proti totalitě (dvakrát Michal Vajdička: Ztratili jsme Stalina, Kartonový taťka)

Cesta slovenského režiséra Michala Vajdičky českými divadly trvá už skoro dvacet let. Roku 2007 nastudoval inscenaci Thomasových Osmi žen v Národním divadle Brno, renomé mu však přinesla teprve spolupráce s Dejvickým divadlem, ve kterém pak v letech 2014–2016 umělecky šéfoval. Tuto krátkou éru předznamenal dvěma inscenacemi, pro něž by snad bylo možno použít přídomek „kultovní“. Volná adaptace povídek Irvina Welshe, uváděná pod názvem Ucpanej systém (Psala o ní Ester Žantovská v SADu 3/2012 - Když je i Bohu všechno jedno), a stejně tak Čechovovův Racek (Psala o něm Marie Reslová v SADu 1/2014 - Racek v dejvické obrazárně) se na dejvickém repertoáru zabydlely na více než dekádu a derniéry byly živě přenášeny do desítek českých kin. Právě tyto dva tituly, zejména první zmíněný, tak bezpochyby udržely pověst Dejvického divadla coby scény s vysokým standardem herectví a uváděných počinů vůbec i v „po-krobotovské“ éře. Ne tak výraznými, ovšem stále vcelku úspěšnými se staly jeho inscenace Vzkříšení (Psala o ní Pavlína Hořejšová v SADu 5/2016 - Do třetice o Bohu) a Každý má svou pravdu, které šlo vnímat jako vděčná komediální odlehčení náročného repertoáru.
Teprve nedávno se Vajdička uvedl na další pražské scéně: v Divadle v Dlouhé. V březnu 2022 tu měl premiéru Konec rudého člověka (Psala o něm Barbora Etlíková v SADu 3/2022 - O rodině s rudým kostlivcem), tedy inscenace hry stálého Vajdičkova spolupracovníka Daniela Majlinga. Hlavním inspiračním zdrojem byla kniha běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. S řádnou porcí morbidní nadsázky by šlo říci, že se tímto dramaturgickým tahem Divadlo v Dlouhé až nepříjemně přesně trefilo do doby. Premiéra inscenace o nejtemnějších zákoutích (post)sovětské mentality se odehrála týden po začátku ruské invaze na Ukrajinu.
Spojení Vajdička–Dlouhá vyšlo na výbornou a divadlu vyneslo celou řadu ocenění, bodovalo v Cenách divadelní kritiky (inscenace roku 2022, mužský herecký výkon roku – Jan Vondráček), anketě Divadelních novin (nejlepší činoherní inscenace roku 2022) i diváckém hlasování na portálu i-divadlo.cz. S Vajdičkou si dobře rozuměl také umělecký soubor divadla, není tedy divu, že zanedlouho následovala další spolupráce, tentokrát na komorním titulu Valčík náhody z dramaturgické řady Krátká Dlouhá.
Dejvické divadlo ani Divadlo v Dlouhé však nejsou jedinými českými štacemi, na nichž se v posledních letech Vajdička objevil. Režíroval například v plzeňském Divadle J. K. Tyla či hradeckém Klicperově divadle, krátce (V letech 2022–2024.) působil i jako kmenový režisér Činohry Národního divadla v Praze. Čím si slovenský divadelník české publikum tolik získal? Patrně v dobrém slova smyslu nenápadnou režií, která se soustředí na precizní koordinaci situací; výběrem pozoruhodných, a přitom čtenářsky/divácky vstřebatelných textů; příměsí atraktivního humoru; nebo třeba vždy zaznamenáníhodnou, často důkladně realistickou scénografií jeho dalšího stálého spolupracovníka, scénografa Pavola Andraška.
Dejvické divadlo i Divadlo v Dlouhé po čase opět využilo Vajdičkových služeb. V březnu 2024 nastudoval v Dejvickém divadle adaptaci komiksu Fabiena Nuryho a Thierryho Robina Ztratili jsme Stalina a o necelý rok později, v lednu 2025, v Divadle v Dlouhé připravil inscenaci černé komedie Istvána Tasnádiho Kartonový taťka. Obvyklá jména obsažená v tvůrčích týmech (Scénograf Pavol Andraško, kostýmní výtvarnice Katarína Hollá, hudební skladatel Michal Novinski.) počinů nejsou jedinou podobností, kterou lze mezi oběma tituly nalézt. Oba se vyjadřují k aktuálním společenským otázkám s jasně zřetelným apelem proti totalitářskému myšlení a praktikám – a oba tak činí z převážné většiny humornou formou. Jeden podstatný rozdíl však nalezneme: v prvním případě to moc nevychází, ve druhém ano.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU