Muž vlastní penis, vagina ženu, děloha hamletku (dvě činoherní produkce Spitfire Company

Umělecká skupina Spitfire Company, spojovaná ponejvíce s prostorem paláce Akropolis, na podzim uvedla dvě inscenace v koprodukci s kamennými divadly – divadelní adaptaci románu Iana McEwana Skořápka v ostravském Divadle Petra Bezruče a kus nazvaný Muž vlastní penis, vagína vlastní ženu ve Studiu Švandova divadla. V případě Skořápky Petr Boháč a Miřenka Čechová, vůdčí osobnosti Spitfire Company, vykročili z pro ně obvyklejší, přirozenější a nejspíš i komfortnější zóny autorských inscenací spadajících většinou do oblasti fyzického a tanečního divadla. S Čechové dramatizací McEwanova románu se pustili na pole klasické činohry.
Půvab předposledního románu (vyšel v roce 2016) jednoho z nejvýznamnějších britských poválečných prozaiků nelze přičítat ani tak vcelku banálnímu ději, jako spíš zvolené formě. Vypravěčem příběhu je totiž nenarozené dítě, devítiměsíční plod v lůně Trudy. Ta se svým milencem Claudem, jenž je rovněž jejím švagrem, osnuje vraždu svého manžela a otce dítěte. Protagonista je toho všeho svědkem, ze své podstaty bezmocným, odsouzeným do role pouhého pozorovatele a nechtěného komplice. Zároveň je ale McEwanovým typickým ironickým glosátorem života s rozhledem postaršího britského intelektuála, který si nedělá nejmenší iluze o budoucnosti (a to nejen té své). Ve Skořápce nenarozený syn většinu svých poznatků čerpá z matčina poslechu rozhlasu, jeho znalosti a způsob uvažování však svůj zdroj dalece přesahují: je to hlas neobyčejně trefný, vtipný, poetický, pregnantně formulující. Jak napovídají jména dvojice milenců/vrahů, McEwan vytváří současnou hamletovskou variaci, v níž ovšem situaci dovádí do absolutní krajnosti – pasivního a osamoceného vypravěče nechává vést v podstatě jeden dlouhý monolog, jejž nikdo neslyší. Na rozdíl od Hamleta se zde však úkladná vražda teprve v přímém přenosu připravuje.
Dramatizace je sevřenější verzí předlohy a z logiky věci postupuje věrně lineárně vpřed. McEwanův text obohacuje Čechová o refrénovité úryvky z Hamletem inspirovaných děl 20. století, Holana i Heinera Müllera. V inscenaci se objevují v podobě úryvků z rozhlasových her či čtení na pokračování, jež poslouchá matka. Jde ale ponejvíce o ornamentální dodatky, které sice nepřekážejí, ale nic skutečně nového k hamletovské lince nesdělují. Zdálo by se logické, že právě ta musí v divadelní adaptaci vystoupit do popředí. Spíše se však ukazuje, že jakmile ji divák rozklíčuje, její rozvíjení už je dosti předvídatelné (a to i v románu samotném), byť rozpoznávání hamletovských aluzí může být zábavným intelektuálním cvičením. V inscenaci se stává zdrojem několika vtipných bonmotů (kupříkladu když dítě samo sebe hecuje k záchranné akci: „Naroď se a jednej!“) či variací na slavné hamletovské fráze.
Závěrečný odevzdaný povzdech „Zbývá už jen chaos!“, na rozdíl od ticha přicházejícího po smrti, v kostce popisuje počátek každého života, v tomto případě navrch pravděpodobně nepříliš utěšeného. Některé „ozvuky“ Shakespearovy tragédie ale působí zbytečně, až ochotnicky, například přízrak mrtvého otce, který se zde zjevuje v důsledku pocitů viny i alkoholového deliria, jež dítě prožívá spolu s matkou. Všudypřítomnými polštáři se ve svém moderním obleku ilustrativně brodí jako rádoby děsivý zombie.