O těžkých kládách a jiných předmětech (Původní les Wariot Ideal a Těžké divadlo souboru KHWOSHCH)

Kdo nikdy neřezal polena ruční pilou nebo nezpracovával zásoby dřeva na zimu, mohl letos v říjnu podstatu této namáhavé, jednotvárně zdlouhavé i uklidňující činnosti zakusit v divadle. A zjistit, že pokud jde o dobu trvání, může se takový řez kládou rovnat pocitovému nekonečnu. S přicházející topnou sezonou se totiž palivo na pražských jevištích dvakrát inspirativně porcovalo „live“ – v inscenacích s rozlišným záběrem i vyzněním, ale i s nemálo styčnými body. Včetně výrazně nenarcistního herectví, hry s očekáváním (jakožto i napínáním či trpělivostí) publika a jisté meditativnosti, vyžadující od diváka přijetí jiného, pomalejšího plynutí času, ztišení neklidu působeného touhou po změně.

 V inscenaci uskupení Wariot Ideal nazvané Původní les aneb Kdo teď bude roznášet mor? uvedené v rámci letošního ročníku festivalu 4 + 4 dny v pohybu v Ponci, se veškerá akce točí kolem zpracovávání kmene mohutného stromu. Tvar kdesi na pomezí instalace a performance vykazuje rysy jednorázové /Inscenace se hrála během festivalu dvakrát, jinak jde o, zdá se mi, spíše nepřenosný formát na způsob happeningu, který se prvotním „překvapením“ vyčerpává./ provokativní „pakárny“, podvratné svou absolutně důslednou jednoduchostí. S trochou dobré vůle by se dění vešlo do jedné věty: sedm mužů během necelé hodiny rozřeže a rozštípe mohutný kmen na hraničku polínek za notného randálu a bezmocného přihlížení tří zvířátek. Jenomže popisovat Původní les je jako podřezávat si pod sebou větev. Běžná, utilitární činnost je tu co do prožitku povýšená na svého druhu pohřební rituál, který popis oklešťuje o spoluprožitek a redukuje na zdánlivě prázdnou schránku monotónní, opakované činnosti. Mohlo by se zdát, že tvůrci setrvali u jakéhosi prvotního nápadu, který dále nedokázali nebo záměrně nechtěli rozvinout. Dost možná to tak i je, smysl téhle recese se mi však i přesto nezdál spočívat v nějakém banálním a nezpochybnitelném ekologickém „poselství“ o environmentálním žalu zvěře a šířícím se moru lidského zasahování do přírody, ani v divadelní nápaditosti, ale právě ve spolubytí v oné jediné, ultimátní situaci (v širším významu slova, na klasickou dramatickou situaci je dobré rovnou zapomenout). A to v celé její délce a útrpnosti, ale zároveň i běžnosti, samozřejmosti. Tohle je, jak(é) to je. A jak vám v tom je?
S vědomím podřezávané větve tedy svědectví z dřevorubecké performance; přičemž je nutné rovnou zmínit, že celá skupina, oděná v černých kalhotách a bílých košilích, v tradičním slova smyslu vlastně téměř nehraje nebo se o to alespoň pokouší. Všichni především slouží dané činnosti – což je v neposlední řadě obrovská dřina –, sami se stávají svého druhu nástroji, sledují jasně určený cíl. Konají jaksi bezmyšlenkovitě, jejich pobývání na jevišti má v sobě rysy automatismu (připomínají dobře promazaný mechanismus) i ritualizace (kupříkladu když se řadí za sebe s poleny připravenými k rozštípání nebo se sesedají u oběda). Obrovitý kmen musí přinést všichni najednou, jako rakev, a postupně ho porcují na menší části, které ukládají na kovové kozy. Do polen se pak někteří pouštějí motorovými pilami, jiní je štípou na dvou špalcích velkými sekerami a rozštípané kusy vyskládávají ve středu jeviště do hraničky. Bez jediného slova a s jakousi vnitřní logikou rotují od úkolu k úkolu. Jednotlivými úkony jsou plně, vážně a vlastně pokojně zaujatí. Všechno probíhá ve svém přirozeném čase a dříve či později jednomu dojde, že tenhle rituál skončí až s poslední třískou a že se buď může zpracovávanému objektu a jeho času podvolit nebo být frustrován. Osobně jsem se s narůstající hraničkou obávala jediného: a sice, že k nějaké změně dojde, že nastane potřeba celou věc nedotáhnout nebo ji rozehrát, obhájit, ozvláštnit „akcí“. Zbytečně.